Knihy anglického žurnalisty Dana Browna se staly typickým bestsellerem současnosti: podle nejznámější z nich, Šifry mistra Leonarda, se dokončuje i stejnojmenný film – a ohlas „Šifry“ je takový, že v českých zemích toto dílo či spíše dílko už vyšlo dokonce ve dvou různých překladech. Nicméně je symptomatické, že na ně reaguje široké spektrum veřejnosti: Zareagoval i Protestant a v loňském č. 9 se k problematice knihy a jejímu poselství zasvěceně vyslovil Jan A. Dus. Vyslovil se však spíše k problematice, s níž je Brownova kniha spojována (gnostická evangelia, teorie spiknutí…), zatímco vlastní titul kategoricky zavrhl: přiřadil se k těm, kdo knihu nečetli, číst ji nechtějí a všem ostatním (čili přinejmenším čtenářům Protestanta) stejný přístup doporučují. S tím je možné souhlasit – a též nesouhlasit.
Samozřejmě – každý má své gusto. Zásadní nedorozumění však spočívá v tom, že Šifra není ani teologickou literaturou, ani esejem o morálce současnosti, ani nějaké velice zpochybnitelné vade mecum víry či nevíry, nýbrž dílo tzv. paraliteratury, beletrie na pomezí krásné literatury a literatury komerční, čtenářsky nesporně poutavě napsaná popularizace některých otazníků církevních dějin, o nichž se mluví de facto již od dob Renanových a které se v posledních časech stávají především módními: jsou právě více módou než mementem. A samozřejmě Šifra… není ani klasickou literaturou faktu, ani společenským nebo psychologickým románem, koneckonců není ani konvenčním detektivním dobrodružstvím. Na druhé straně lze polemizovat i s Dusovým tvrzením, že kráčí o „špionážní knížku druhého řádu“: jde-li o světový bestseller, stěží můžeme psát o druhořadosti, a špionomanie je v knize méně než poskrovnu!
Ale čím tedy Brownova Šifra… v prvé řadě je? Podle našeho názoru především umnou beletristickou kompilací, a to v několika směrech. Z pohledu literární techniky britský novinář volně kopíruje postmoderní románovou techniku vyprávění v knihách Umberta Eca, leč více než podstatný rozdíl spočívá v tom, že Eco sice užívá detektivní konstrukce, vychází však z hluboké či úctyhodné znalosti jak středověké filosofie, tak tzv. tajných učení, především jsou však jeho romány polemickou rozpravou s nejnovějšími úvahami o vývoji a smyslu moderní společnosti, o poslání a poselství víry, a to vše ve sporu s limitujícím racionalistickým poznáním atp. Ve srovnání se zkušeným teoretikem kultury a literatury Ecem je argumentační výbava Brownova nesrovnatelně titěrnější.
Kromě toho autor Šifry… nikde takříkajíc nejde ad fontes, k pramenům, nýbrž svým způsobem, mnohdy spíše v podobě románového fejetonu (anebo přímo filmového scénáře) převypráví či přeonačuje jiné knižní popularizace, které vycházely v Evropě během posledních desetiletí a z nichž některé byly vydány (bez většího ohlasu) též u nás. A tak je paradoxní, že česká veřejnost natolik živě reaguje až na Brownovo popularizační shrnutí nebo vyzvedávání některých otázek, o nichž se mohla důkladněji poučit (resp. je naopak odmítnout) z knih u nás už dříve vydaných (mj. Laurence Gardnera). Čili: Brown sepsal žurnalistický bestseller, jemuž vyčítat neznalost teologie a vůbec historie je sice možné, snadné a oprávněné, ovšem v zásadě nepatřičné: jde o úplně jiný žánr.
Přesto se tažme: proč tak obrovský ohlas zručně, ale rutinně napsané knihy? Nejspíše kvůli tomu, že nejde o výtvor postmoderní krásné literatury, nýbrž o příznačný produkt postmoderního žurnalismu, jenž – a veřejnost to od spisů tohoto ražení očekává, ba to nepokrytě vyžaduje – přichází se zvláštním sebeobnažováním psychiky moderní společnosti, až s pouťově namíchaným eintopfem všeho možného, co současníky (kolikrát vskrytu, nepřiznaně) vzrušuje, anebo lákavě šimrá na duši. Freudisté a jungiáni si totiž mohou nad Brownovým bestsellerem mnout ruce: jeho vlastní smysl přece vůbec nespočívá v nějakém hledání nápravy ve světě novodobého náboženství či moderní víry, nýbrž v módním až komerčním chápání církve a celého křesťanství (a domyslíme-li to, vlastně jakéhokoli náboženství) jako dílem tajné, dílem nezastírané sexuality až pansexuality.
Proto také Dan Brown ve své Šifře… de facto horuje pro předkřesťanské biologické rituály těla, které se mu obskurně stávají zjevením a naplněním křesťanské lásky, čímž redukuje duchovnost na tělesnost. Není to nic nového, už před stovkou let se tím zabývala literatura evropské dekadence, žurnalista Brown však v souladu s nynějšími módními trendy pojímá údajně potlačovaný ideál tzv. ryzího a pravého křesťanství jako bezmála všeobecnou kopulaci, resp. jako kultivovanější člověčí zvěřinec. A tzv. kult posvátné ženy, kterýžto je v knize tak vzýván, je zde vskutku jen kultem jejích genitálií. To může leckoho pohoršovat, je to však neklamné znamení doby a valnou většinu populace to neodbytně, možná posedle přitahuje. Ze všeho nejvíce populaci bez víry. Proč si však tuto četbu aprioristicky odpírat? Vždyť právě v této době žijeme…
Autor je literární kritik a editor, spolupracuje s redakcí