„Nigerijské úřady vyhlásily zákaz nočního vycházení v převážně muslimském státě Bauchi na severu země, když zde bylo při náboženských nepokojích zabito nejméně 40 lidí a zapáleno 12 křesťanských kostelů. Viceprezident Augustus Aikhomu v rozhovoru s agenturou Reuter prohlásil, že nepokoje jsou pro tak velký stát, jako je Nigérie, triviální, a proto není důvod ke znepokojeni.“
Tato zpráva se v LN objevila v souvislosti s návštěvou čs. delegace v Nigérii, jinak bychom se o tom, že kdesi daleko hoří kostely, možná ani nedočetli. Zpráva je už stará několik týdnů, ale zbraně do vzdálených zemi hodláme dodat právě teď.
Lidové noviny 25. 4. 1991
+ + +
Z článku „Dej ať nejsme srabi“, v němž Svět v obrazech rozpráví v Novém Městě pod Smrkem se Svátou Karáskem, vyjímáme několik myšlenek:
– Když se ho ptáme na údajnou nemravnost života v undergroundu sedmdesátých let, jenom se usměje: „No prostě lhali. Já myslím, že jsme naopak byli docela morální. Nám prostě připadalo nedůstojný, jak se lidi po osmašedesátým lehce vzdali. V padesátých letech to bylo ještě pochopitelný – tam šlo skutečné o život, o existenci. Ale co riskovali naši spoluobčani v sedmdesátejch letech? Že nemohli jet k moři, nebo že ztratili dobrej flek!? A tak jsme se pokusili žít svobodně uprostřed nesvobody.“
– Jako bezvěrec se upřímné přiznám – současná horečná aktivita mnoha církvi mi leze trochu na nervy. Myslím, že nejsem sám, kdo má trochu obavy, zda komunistický ideologický diktát nebude nahrazen ideologickým nátlakem náboženským. Sváta Karásek kupodivu v jistém směru mé obavy sdílí: „Některý náboženský skupiny vystupují podle mýho opravdu moc militantně. A právě proto se musíme snažit trpělivě přesvědčovat lidi, že nechceme dělat náboženskou propagandu, že jenom usilujeme poskytnout věřícím jistou službu, která vůbec není povinná. O nezištnosti takový služby musíme samozřejmě nejprve přesvědčit.“ – Usadili jsme se mezi babičky i pár mladých kolem kamen a nastražili uši. Povídalo se mimo jiné o tom, jak se dostal Pilát do Kréda, proč nás Pán Bůh navštěvuje protivenstvími, jaké to je přijmout svůj kříž. A pak přijde ke slovu kytara a babky jako holčičky u táboráků žebrají: „Ještě jednu!“ Je to hezká nálada a já, byť pohan, cítím, že Bůh je možná opravdu někde blízko. Alespoň takový Bůh, jakého má Sváťa v srdci. „Já nejsem moc na nějakou mystickou víru. Když jsem byl v kriminále a dostal jsem samovazbu, tak jsem si říkal – to je ono, teď se ponořím do sebe. Já ale potřebuju bejt mezi lidma. Vždyť já se modlím vždycky v množným čísle – třeba dej, ať nejsme srabi.“
Svět v obrazech č. 18/91