Zapomenuté transporty jsou čtyři dokumentární filmy (osudy Židů z Československa deportovaných do Lotyšska, Estonska, Běloruska a do Polska), které vznikly během deseti let ze čtyř stovek hodin materiálu a souborů fotografií získaných převážně z rodinných alb. Poslední ze snímků měl premiéru v roce 2009. A nyní k nim máme i knížku, která obsahuje rozhovor Michala Plzáka s tvůrcem filmů historikem Lukášem Přibylem a dále přepisy vyprávění pamětníků. Navazovat na filmy není neobvyklé, může být užitečné osvětlit, jak vznikaly, a doplnit, co se do nich nedostalo; zavedeným útvarem už jsou „filmy o filmech“, ty ale často slouží jen zábavě. Kdo přišel na uvedení knihy 9. září v Knihovně Václava Havla, jistě „veselé historky z natáčení“ nečekal. Přibylovy filmy jsou přece svědectvím o hrůzách, které se vzpírají představě.
Krvavé země
Dobře víme o Lidicích, a tam na východě byly takových vyhlazených vesnic tisíce – možná osm tisíc, možná devět. Máme určitou představu o partyzánech, a tam většina partyzánů nebojovala proti Němcům, jak jsme se to učili ve škole, ale mezi sebou. I tam, kde teror jednoznačně řídili Němci, byli sice němečtí oficíři, ale vraždění prováděli Slované. V těchto zemích se krutě vyjevilo, jak je nacismu a komunismu společné pohrdání lidským životem, a i když Lukáš Přibyl vypráví příběhy lidí, které na Východ deportovali a týrali tam nacisté, na řadě míst Zapomenutých transportů jsou zmínky o krvavém řádění komunistického aparátu. Násilí se tam dělo v neuvěřitelném propletenci. Země, které jiný historik, Timothy Snyder, nazývá „krvavé“, byly tak zbídačelé a vraždění v nich bylo tak všudypřítomné, že partyzáni zabíjeli i lidi, kteří se k nim chtěli připojit, protože pro ně neměli cenu, pokud nevlastnili zbraň. Polské partyzánské jednotky přepadávaly Ukrajince a Ukrajinci zas zabíjeli Poláky, Němci stříleli Poláky, zabíjeli tam všichni všechny. Snyderova objemná kniha „Krvavé země“ (Bloodlands) s podtitulem „Evropa mezi Hitlerem a Stalinem“ nedávno vyšla v češtině a osvětluje mnohé, co Zapomenuté transporty jen naznačují. V líčení vyvraždění čtrnácti milionů i v hledání historických souvislostí je neúprosně podrobná, autorka překladu Petruška Šustrová se přiznává, že mnohdy musela práci přerušit, aby ten nápor hrůzných informací vůbec zvládla.
Veselá letora
Lukáš Přibyl o Snyderově knize 9. září řekl, že je kvalitní, velmi zajímavá, „ale začala mě nudit“. Myslel tím, že samotné výčty a popisy hrůz neposkytnou tolik co osobní výpovědi, na kterých postavil svou práci on. Zdůrazňuje, že mu nejde tolik o jednotlivé události jako o pochopení, jak lidé reagují v extrémních situacích. Jací to byli lidé, že dokázali přežít a dokázali si navzájem pomáhat? (Přátelství, které zachraňuje životy, je nejvýrazněji přítomno u skupiny žen v Estonsku.) Přibyl tvrdí, že to, co dává sílu přežít, je smysl pro humor, pozitivní naladění člověka. Také během večera v Knihovně Václava Havla se k tomu několikrát vracel, prohlásil, že se mu nelíbí to tabu, že by se člověk na filmu o holokaustu neměl usmát, a když promítal několik desítek minut z rozhovorů, které se do filmů nevešly, diváci se skutečně chvílemi usmívali. Ti dědečkové a babičky vyprávějí o hrozných věcech, patří k 270 přeživších ze 40 tisíc československých Židů odvlečených v těchto transportech, a přitom je na nich znát, že jsou to veselí lidé.
Jen mluvící hlavy
Dokumenty Lukáše Přibyla se nesnadno porovnávají s Lanzmannovými; ty vznikaly před třiceti lety, kdy pamětníci byli ještě svěžejší, v lepší kondici, a mohli se nechat natáčet na místech, kde se odehrávalo to, o čem vyprávějí. Přibyl je natáčí jen jak vyprávějí. „U Lanzmanna hrálo obrovskou roli prostředí, já jsem se musel spolehnout pouze na sílu slov.“ Přibylův minimalismus se projevuje i v tom, že nepoužívá vstupy odborníků, úplně se vzdal komentáře, kromě mezititulků, které člověka vedou časem a místy.
Hledat jednu fotku čtyři roky
Dal si předsevzetí, že všechno, co pamětníci řeknou, zdokumentuje autentickým záběrem nebo fotografií z té doby, z toho místa. Žádné dohrávané pasáže a hlavně žádné snímky, které byly pořízeny po osvobození známých koncentračních táborů, protože ty prošly týdeníky, učebnicemi, staly se ilustrací pro všechno, co se týká druhé světové války. Stále se opakují a „vlastně tuhle historii zplošťují, zobecňují a někdy až znevěrohodňují“, může se totiž stát, že záběry v dokumentu o Dachau ve skutečnosti patří do Osvětimi, a právě takové omyly zneužívají popírači holokaustu. Také v Přibylových filmech nezahlédneme Hitlera ani další nacistické pohlaváry nebo záběry z nacistických sjezdů či pochodů. Popisuje totiž holokaust z pohledu Židů, a ti takové záběry – pokud přežili – viděli až po válce, protože do kina jim režim chodit nedovolil, byli vyloučeni ze společnosti. „Já chtěl zaznamenat jen to, co ti svědci skutečně zažili a viděli… je to jejich pohled, pohled zezdola. Oni viděli tvář důstojníka, který je přetáhl holí při deportaci, ale ne Himmlera.“ Pokud ale Přibyl chtěl mít všechny fotografie pravé, představovalo to obrovskou práci, jejíž výsledek nakonec může být velmi nenápadný: „Jsou tam záběry, které někomu mohou připadat obecné – v Polsku jde chlap s koněm a oře pole, ale ta vesnice v dáli jsou skutečně Piaski v roce 1942. Opravdu jsem si na to dával velký pozor.“ Jaká byla teprve práce se sháněním fotografií lidí, deportovaných Židů i esesáků, kteří je hlídali! Značná část knihy se věnuje právě této detektivní činnosti. A pokud Přibyl souladu mezi vyprávěním a snímky nedosáhl, materiál nakonec do filmu nezařadil, i když ho to velice mrzelo. Tím větší radost, když po usilovném, někdy i několikaletém hledání se některá fotka najednou vynořila!
Většinou jsem je prostě ukecal
Je známo, že po válce neměli Židé, kteří prošli lágry, chuť vyprávět, anebo je rychle přešla, když zjistili, jak lidé kolem nich prožili ta léta úplně jinak a nejsou ochotni se jejich prožitky zabývat (a většinou ani vrátit svěřené věci). Teprve ve stáří se svým vzpomínkám více věnují a také nacházejí posluchače. Společenská atmosféra se změnila. Spielberg natočil Schindlerův seznam, jeho nadace sesbírala tisíce výpovědí. Mám zkušenost s pamětníky koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku, kde už patnáct let organizujeme besedy s mládeží, a v prvních letech těchto besed docházelo ke zvláštnímu jevu: jako by starých lidí, kteří Flossenbürg přežili, neustále přibývalo – měli chuť tam přijet, měli chuť vyprávět. A také to většina z nich umí, na jejich projevu je znát, že jsou „rozmluvení“. Lukáš Přibyl své pamětníky, kteří prošli těmi zvláštními kraji Východu, musel ale pracně vyhledávat, jezdit za nimi, mnohdy i vícekrát, než si získal jejich důvěru, a vydobývat jejich vzpomínky z jakéhosi surového stavu. Tím jsou ale vzácnější. Přibyl se netají tím, že ho lidská paměť fascinuje: „co je pravda, skutečná vzpomínka, představa, kdy se představa stává ‚vzpomínkou‘“. „Jeho“ lidé jsou tak skvělými svědky i proto, že jich, těch kteří přežili zapomenuté transporty, je tak málo, že o sobě většinou nevěděli, nemohli si spolu o vzpomínkách povídat a nebyli ovlivněni jiným vyprávěním, které obvykle naše vzpomínky ovlivňuje až lehce koriguje.
Slíbil jsem jim, že nikdy neřeknu, kdo jsou
Je-li obtížné získat důvěru obětí, oč namáhavější je získat informace a fotografie od pachatelů. Přibyl tvrdí, že to většinou prostě poznal, že „ti lidé“ něco doma mají, fotografie nevyhodili. Fotky z války se přece nevyhazují. Uměl se ptát, i vtírat, a byl přesvědčivý v tom, že mu nejde o odsudek, o trest, ale o doplnění informací. Chci fotku, ale neuvedu jména.
Někde si lidi uplivli
Nevyhnutelně kniha obsahuje zprávy a úvahy o antisemitismu. V krvavých zemích je zakořeněný a Přibyl se setkával s projevy nelibosti, když se začal vyptávat na Židy. I psy na něj pouštěli. Ale nemá rád, když se paušálně odsuzuje. V Polsku byla místa, kde ani Němci nemuseli zabíjení Židů organizovat, „Poláci si to s nimi vyřídili sami“. Ale zároveň se tam také odehrávaly „příběhy neuvěřitelné odvahy“. Vždyť bylo v Polsku zachráněno procentuálně víc Židů než kdekoli jinde.
Věřím, že práce a poctivost se vyplácí
To tvrdí Přibyl, když obhajuje svůj způsob práce, který se jiným dokumentaristům může zdát neefektivní. Mají jasnou představu, kam chtějí dospět, a více či méně uvědoměle do ní „své“ svědky manévrují, kdežto on si trvá na tom, že to jde dělat i obráceně. Bez podpory institucí, piplavě a zdlouhavě, ale s minimem manipulování. Téměř ze všech lidí z transportů, které vyzpovídal a natočil, se stali jeho přátelé.
Lukáš Přibyl – Michal Plzák, Zapomenuté transporty
Kalich, Praha, 2013, 280 s.,
ISBN 978-80-7017-191-2