Sedíte v restauraci a půl hodiny marně čekáte na obsluhu. Když číšník konečně přiběhne k vašemu stolu, chcete se v první chvíli rozčilovat, ale pak si uvědomíte, že on za nic nemůže – restaurace praská ve švech a on je na všechny ty hladové a žíznivé sám. Vaši unavení přátelé a známí si, lhostejno v jakém oboru pracují, stěžují na to, že jsou dva na práci pro tři, tři na práci pro čtyři nebo úplně sami na práci pro dva a více lidí. Jiní přátelé a známí zatím stojí ve frontách na úřadu práce a práce pro ně není.
Nezaměstnanost už se dnes netýká jen vrstvičky lidí, které můžeme onálepkovat jako neschopné nebo neflexibilní. Skoro všichni už ve svém okolí máme někoho, kdo byl nebo je „na pracáku“. Už je to problém, který se bez nadsázky týká víceméně každého. Čím dál absurdněji a tragikomičtěji proto zní rétorika těch, kdo mluví o parazitech a příživnících a tvrdí, že „kdo opravdu chce, ten si práci najde“. Čím dál víc lidí cítí, že je to v naprostém rozporu s realitou, v níž žijí. V některých médiích se už začínají objevovat rady, jak si počínat na úřadu práce, jak se z nezaměstnanosti vymanit co nejdříve. Nezaměstnaní už přestávají být jakousi abstraktní skupinou, která nám komplikuje život. Jsme to i my.
Přesto ale neustává žehrání na „příživníky“, a to nejčastěji na Romy. I když dnes někomu vyčítat, že je nezaměstnaný, skutečně nedává smysl (a to bez ohledu na cokoli), v případě Romů jako by byla situace jiná. Řada lidí má dojem, že neoprávněně ukusují z „našeho“ koláče, čemuž napomáhají i rozšířené fámy o tom, že nezaměstnaný Rom či Romka dostává od státu víc peněz než gádžo/gádžovka. Přitom stačí mít trochu tmavší pleť, a hned jste na trhu práce znevýhodnění tak, že místo vás mnoho zaměstnavatelů raději přijme méně kvalifikovaného světlejšího člověka. A když je dnes i ten světlejší člověk odkázán na úřad práce, co mají dělat Romové? Skoro se zdá, že zaměstnanost a nezaměstnanost s tím nemá co dělat, a kdyby měli Romové zaměstnání všichni do jednoho, vyčítalo by se jim zase něco jiného.
Když je řeč o práci, točíme se v kruhu paradoxů. Jak se z něj dostat? Jak uvolnit napětí, které je všude kolem nás téměř hmatatelné? Čí je to vina? A je to vůbec něčí vina? Člověk, který pracovat nemůže nebo práci nedostane, jako by byl všem na obtíž. Člověk, který pracovat chce, jako by byl zase na obtíž případným zaměstnavatelům, kterým je zatěžko, aby pro ně místo jednoho člověka pracovali dva. Tolik nepříjemných pocitů ze všech stran. Jako by nestačilo, že práce sama není vždycky úplně příjemná a člověku se mnohdy opravdu moc nechce.