Žalmista přeje lidem účast na Božím kralování, proto zpívá, že „silou Krále je láska k právu“. Účast na lásce k právu je skrytou pružinou činorodosti, která proměňuje svět libovůle mocných na jasně pojmenované a rozlišené skutečnosti. Právo pojmenovává a rozlišuje mezi spravedlností a nespravedlností, činem a zločinem, oprávněným výdělkem a krádež! atd.
Žalmista měl ovšem i zlou zkušenost se zneužitím práva. Zneužívali je prodejní soudci již od dob Samuelových. Žalmista před zneužitím právo brání, proto ho staví pod Hospodinovu autoritu: „Ty jsi určil právní řády; právo, spravedlnost v Jákobovi ty sám vykonáváš.“ Právo se stává pomocí, zastává-li Boží vůli, která straní životu před smrtí, milosrdenství před závistí a nevšímavostí, spravedlivému trestu a peněžnímu odškodnění před krevní mstou a násilným řešením.
Zalmista vede lid k úctě vůči právu ve chvíli, kdy se před ním začíná rýsovat možnost návratu ze zajetí a vytvoření nového státu.
Když vznikl stát československý, vítal Masarykův příjezd do Prahy v roce 1918 básník Karel Toman: „Vítězi, který vjíždíš / do pražských bran / žehnej Ti svatý Václav / a mistr Jan.“ Pokusil se tak spojit v jedno dvě tradice: římsko – katolickou a evangelickou. Národ však nepřijal plně ani jednu ani druhou, z plné poloviny je bez konfese, jak ukázalo nedávné sčítání lidu. Polovina národa tedy celkem nic od těchto křesťanských tradic neočekává.
Co nabídneme dnes? Patrony či reformátory? Svatého Vojtěcha, Cyrila a Metoděje, reformační otce?
Společnosti zaplavené problémy postmoderní technické civilizace?
Žalmista nám radí jinak. Nepředkládá nám žádné patrony, ale úctu k právu, jehož garantem je Hospodin. žalmista nás volá k účasti na spravedlnosti, která přichází od Hospodina. Nezve nás k návratu a nevyzývá nás k přijetí určitého typu lidství, jak je vidíme na některých významných postavách historie či legend. Žalmista nabízí aktuální účast na spravedlnosti. Sekulárnímu světu měl by být tento důraz blízký.
Všeobecná deklarace lidských práv by nevznikla bez duchovní spoluúčasti křesťanské zvěsti o důstojnosti člověka – toho nejmenšího, i toho posledního, který bude prvním. Některé instituce – jako je parlament – jsou vždycky pod větší kontrolou veřejnosti než jeden nevyzpytatelný diktátor obklopený zástupem nohsledů a lidí všelijak pokřivených. Proto máme naději, že právo nakonec bude lidem sloužit a ne je utlačovat. A jsou-li zákony špatné, pak máme legitimní možnost je měnit.
Chtějí-li křesťané něco nabídnout rodícímu se státu, pak spíše než patrony či významné reformátory úctu k spravedlnosti a právu. To je legitimní důraz biblické zvěsti zaměřené do sekularizovaného světa. Není to výzva ke kopírování, ale výzva k aktuálnímu prosazování spravedlnosti.
Právo není ubohým kompromisem mezi znesvářenými stranami. Právo a zákon odkazují k hlubší autoritě než je autorita lidská. Garantem zákona, spravedlnosti a práva je Hospodin: „Ty jsi určil právní řády: právo a spravedlnost v Jákobovi ty sám vykonáváš. Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha. Klanějte se před podnožím jeho nohou – je svaté.“