1. Církve se v debatě o opodstatněnosti restitučního nároku rády pasují do role okradených. Aniž bychom jakkoli bagatelizovali zabavování a především následnou barbarskou devastaci jednotlivých památek i celých architektonických, vzdělávacích, kulturních či hospodářských komplexů (o křesťanském dědictví zvláště platilo „kam komunisti šlápnou, tráva neroste“), nelze se tvářit, že na komunistickém postátnění církví prostřednictvím zákona z r. 1949 křesťané a představitelé církví též z rozmanitých důvodů nespolupracovali. U protestantů nelze pominout ideovou a přesvědčovací roli J. L. Hromádky. Ale své poví i detail: když byl evangelický církevní rada Valeš vyzván předložit svůj projev při schvalování církevních zákonů v r. 1949, úředník, jenž mu ho za komunistický církevní úřad proškrtal a doplnil do „správné“ podoby, tu působil jako aktivní člen československé církve. A dokladů o pozdějším průběžném posvěcování komunistické politiky (včetně pošlapávání nezávislých kritických postojů) církevními autoritami lze celkem snadno dohledat víc než než dost.
2. Mezi křesťany kritickými ke komunistickému režimu se – alespoň před převratem – s restitucemi v současném rozsahu do značné míry nepočítalo. Jak by asi současný zákon a způsob jeho prosazování komentoval Augustin Navrátil (iniciátor nejmasovější předpřevratové petice za svobodu křesťanů, včetně odluky), Bonaventura Bouše nebo Josef Zvěřina? Značný „restituční tah“ projevovaly zato po převratu různé typy „starých církevních struktur“: křesťané konformní povahy a tradicionalistického založení napříč konfesemi vzali listopadový převrat jako příležitost vrátit stav „církev – společnost“ před r. 1948/49. Není přijatý zákon především završením jejich tahu na branku?
3. Odpor vůči zákonu, který ve společnost panuje, vysvětlují církevní představitelé jako důsledky letité proticírkevní komunistické propagandy a současnou předvolební propagandu levice. Nezapadá však negativní předporozumění zákonu ze strany zdejšího občanstva spíš do „příběhu“, v němž se po převratu křesťanům dařilo svou rigidností, konzervativností ba jistou xenofobií odcizit se očekávání české společnosti? Namátkou: zakazování obrazů Martina Velíška (Ježíšek Franta), Scorceseho filmu Poslední pokušení, démonizace návštěv dalajlámy, Mráčkův „dějepisný předpis“ z Piťhova ministerstva školství, křesťanská homofobie, svatováclavské nadbíhání klerofašismu…
4. Nepřehlížíme v církvích, že zdejší antiklerikální étos není jen „komunistický“, ale také např. „havlíčko-masarykovský“? Nemáme spíš usilovat o to být „antiklerikálům antiklerikály“? Nikoli jako ti, kdo nadbíhají svému okolí, nýbrž ve smyslu apoštolského „židům žid a helénům helén“ – a navázat na jistý rys biblické „antiklerikální“ tradice? Není chyba představitelů církví, že razí svou představu fungování církve a představám české společnosti nechtějí rozumět?
5. Je pohoršení, jež přijímání zákona vyvolalo, kompatibilní s pohoršením pro kříž Kristův? Neměli bychom si „vyvolávání pohoršení“ v zdejším milieu rezervovat spíš pro kritiku českého a moravského anticiganismu, maloměšťácky postkomunistického zahledění na vlastní píseček a zájmy či varování před „krysaři“, osobami s nejasnou minulostí, jež populisticky slibují rázně vyřešit bolavé problémy této společnosti?
6. Dle Ústavního soudu je zákon legální, neukazuje se však, že nemá legitimitu? Opodstatnění v širším společenském souhlasu? Restituce měly zásadní opodstatnění v popřevratovém kontextu, pomohly vybudovat zdejší střední třídu. Zůstalo však mnoho okradených vlastníků, kteří restituovat nemohli a nebudou (např. SVÚ Mánes svou slavnou budovu, zchátralou mimochodem i kvůli „nerestituci“ v posledních dvaceti letech). Patří se, aby se zrovna církev dostala do společnosti těch, kdo jsou poctěni náhradou za utrpěnou majetkovou újmu, když tu pořád zbývají jiní o majetky připravení?
7. Pavel Rychetský se vyjádřil při zdůvodnění svého nesouhlasu se zákonem, že schvalování zákona provází podezření z korupce tří rezignujících poslanců. V posledních dnech tato poznámka dostala nečekané obrysy. Pokud se prokáže obvinění policie, zákon o církevním majetku byl schválen díky korupčnímu jednání. Tady už nejde jen o legitimitu. Na jakou symbolickou pozici se zdejší církev ve světle těchto událostí dostává?
8. Jak se „demokraticky“ vyrovnat s tím, že v této zemi existují církevní společenství, jichž se restitučně-odlukový zákon netýká, a která jsou jím fakticky diskriminována, protože žádnou náhradu nedostanou – některá společenství (Svědkové Jehovovi) přesto, že utrpěla nemalou hospodářskou a především lidskou újmu?
9. Co přinesou restituce a vyplácení náhrad v éře „monetarizace všeho“ – kdy se různé typy veřejné služby (zdravotnictví, pošty, sociální služby, penzijní pojištění) přestávají hodnotit podle přínosu společnosti a pouze se počítá „kolik to stojí“, případně „kolik to hodí“ – těm, kdo se na privatizované instance, instituce a státní aktivity umějí přisát či se na nich přiživit?
10. Jestliže přijatý zákon (a na jeho základě uzavřené smlouvy) splácal dohromady vyrovnání křivd a státní příspěvek na cestu k odluce, nenasměroval už tím církve k tomu, aby si s klidným svědomím použily většinu peněz pro sebe – tj. převážně na svůj vnitrocírkevní provoz?