Za Václavem Burianem

Takový šťastný den.
Mlha klesla brzy, pracoval jsem v zahradě.
Kolibříci utkvívali nad květem zimolezu.
Nebyla na zemi věc, kterou bych chtěl mít.
Neznal jsem nikoho, komu by stálo za to závidět.
Co se stalo zlého, jsem zapomněl…
Necítil jsem v těle žádnou bolest.
A když jsem se napřímil, viděl jsem modré moře a plachty.

Báseň Czesława Miłosze Dar stála v záhlaví oznámení, že dne 9. října 2014 náhle zemřel ve věku 55 let Václav Burian – překladatel, před převratem vydavatel samizdatu, po převratu redaktor, nakladatel, publicista, příležitostný, ale o to zasvěcenější učitel polské literatury a v neposlední řadě výrazná osobnost olomoucké nakladatelské a publicistické scény, výrazně ovšem přesahující regionální hranice.

Příznačné pro člověka jeho generace je, že jeho „zájem o polskou kulturu probudily cesty do Polska v 70. a 80. letech, zpočátku zejména na jazzové koncerty a filmy.“ Polská kultura otevírala za normalizace mladým Čechům a Slovákům okna i obzory. V jeho případě nezůstalo jen u sledování jejích podnětů: „Překládat a příležitostně psát o polské literatuře začal jako samouk v samizdatu, zejména pro olomoucký časopis Ječmínek,“ dočteme se v připravované česko polské publikaci Polonistika v Olomouci v minulosti a dnes. Jako překladatel k nám v samizdatu uvedl několik sbírek Czesława Miłosze. Po převratu k Miłoszovi přibyli další inspirativní autoři spjatí s Polskem, mj. i jedna z mála kritických prací o Protokolech sionských mudrců od Janusze Tazbira či Dějiny literatury jidiš Chone Shmeruka. Asi nejznámějším počinem nakladatelství Burian a Tichák se staly paměti Vlasty Chramostové, které jí nejen (spolu s Doplňkem) vydali, ale především pomohli připravit. Ze záplavy osobně zpovědní a vzpomínkové literatury posledních pětadvaceti let čnějí jako jeden z těžko překonatelných vrcholů. Od r. 2003 se ujali vydávání Listů, snad jediného exilového periodika, jež se podařilo přesadit zpátky do domácího prostředí. Vedle toho se ovšem věnovali kulturním počinům, které trvale zůstávaly mimo zájem popřevratového kulturního mainstreamu (zejména v 90. letech), včetně titulů s tématem zakořeněným v evangelické kulturní tradici. K nim patří studie o projektu České dějiny Laichterova nakladatelství od J. Lacha nebo edice korespondence Ludvíka Vaculíka s Janem Šimsou Vážený pane Mikule.

Příznačné je, že evangelíky potkal nejprve jako „takovej mánička, co si chce povídat o knížkách“, jak to na učňovském internátě sdělili Andule Hlaváčové. Zatímco ona nemohla studovat kvůli otci farářovi a signatáři Charty 77, on působil v dělnické profesi jako syn vyloučeného člena KSČ. Svět evangelické církve příznačně potkal skrze téma tolerance – to když ho otec Pavel Hlaváč pozval v r. 1983 do Proseče na přednášku Boženy Komárkové Tolerance jako podmínka života. Připomněl to i v pohřebním kázání: „Ve druhém vydání historické kroniky Českobratrské Prosečsko je fotografie diskusního kruhu po přednášce paní profesorky Boženy Komárkové v Proseči dne 26. června 1983 na téma: Toleranční patent císaře Josefa II. – Tolerance jako podmínka života. Mezi jinými na té fotografii vedle osmdesátileté paní profesorky sedí uctivě dva zaujatí mladíci, Václav Burian, od mlada vášnivý diskutér, a jeho kamarád, Láďa Šenkyřík. Vím, že Václav zůstal s paní profesorkou Komárkovou v kontaktu až do její smrti v lednu 1997. Myslím, že hlavně ona, a trochu i my na Vysočině jsme Václavovi přiblížili naše evangelické prostředí, kterého si vážil a měl ho rád. Nikdy to však nebylo na úkor jeho rovněž vstřícného vztahu k jiným náboženským, hlavně však kulturním a ovšem také gurmánským prostředím. Tam všude obětavě a s plným nasazením, prostřednictvím svých obdarování, své duchaplné práce i svého vytříbeného apetitu nemarnil nejen dny, ale celé roky svého před– i polistopadového plodného života.“

S Protestantem spolupracoval Václav Burian příležitostně, avšak ochotně, nápaditě a bleskurychle, reakcí, tipem na autora či překladem. Škoda, že se svého času nepodařilo dotáhnout do publikovatelné podoby debatu o antikomunismu, kterou začal s Janem Z. Dusem. Nedojde už ani na zamýšlený výbor z polské duchovně inspirující poezie, který jsme plánovali pro EMAN.

Při rozloučení v olomouckém evangelickém kostele 18. 10. ho jako farář doprovodil Pavel Hlaváč: „Ani se při něm nenaplnil předpoklad biblického Žalmu 90, že počet našich let je 70 roků, jsme-li při síle, pak 80 let, a mohou se pyšnit leda trápením. Vždyť idnové člověka jsou jak tráva – z rána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne. A tak se nám všem zdá, že ten večer nastal Václavovi příliš brzy… Žalmista není v této situaci bezradný. Volá k Bohu, prosí toho, o němž ví, nebo alespoň tuší, že ho přesahuje. Již tisíce let žalmista prosí. Prosil za Václava a jistě prosí i za nás: Nauč nás Pane, nauč nás počítati naše dny, ať získáme moudrost srdce. Pro nic důležitějšího, leč pro moudrost života, pro moudrost srdce nemáme marnit, zmarňovat roky svého bytí. Naučiž nás počítati dnů našich, abychom uvodili moudrost v srdce – tak překládají v Kralické bibli staří Čeští bratři. Mohl by snad někdo tvrdit, že Václav nedbal této prosby, že duchaprázdně promarňoval své dny, že netoužil získávat moudrost srdce, i mysli, že nebyl pokorně moudrý a laskavý?“

Na setkání po pohřbu se mj. podávalo Václavovo oblíbené poličské pivo, a jím připíjíme i z redakční porady Protestanta v Café Samsa – s díky za jeho dílo i památku.

(s využitím textů poskytnutých Pavlem Hlaváčem a Annou Šourkovou)