Za Milanem Balabánem (1929–2019)

Číslo

„A nezmrznou-li tóny, budu mít veselý pohřeb.“ (Hudba pro pozůstalé)

Milan Balabán zemřel a z různých koutů – zdaleka nejen církevních – se ozvali se vzpomínkou ti, kdo se s ním kdy setkali, naslouchali mu či s ním vedli rozhovor. Jsem vděčen, že tu mohu promluvit nikoli jejich jménem, ale jako jeden z nich.

K Milanu Balabánovi mě na bytový seminář hebrejského myšlení na přelomu 70. a 80. let přivedl můj bratr Jan. Nepoznal jsem Milana jako faráře, ale jako učitele. Setkání s ním bylo pro mne určující v hledání duchovní orientace i v příkladu, jak opřít postoj o systematické studium. Vlastně to není nic divného, že jsem u Milana nacházel cestu k odpovědím na bytostné otázky víry a života. Podobně jako já byl formován prostředím radostné i přísné pietistické zbožnosti. Jeho zbožnost měla osobní, vášnivou podobu, nebyla uzavřena sama do sebe a evangelických kostelů, usiloval o srozumitelnou, civilní interpretaci evangelia v duchu hnutí Nové orientace. Významně se podílel na tomto volném sdružení usilujícím o svobodný a odpovědný křesťanský postoj v prostředí nesvobodné společnosti.

V básni věnované otci (Dopis zesnulému otci, 1983; in Hudba pro pozůstalé) vyjádřil svůj úděl:

napíšu otci / on zná můj srdcestesk toho sladkého hada syčícího u mé kolébky / „co myslíš, máti, co z něho bude“ – řekl prý když jsem se narodil / „co z něho jednou pán bůh udělá?“ / a máti ironicky jak to měli všichni trojanové v svatém zvyku / „no rozhodně ne anděla“ / a potom oba modlitbu svou zdvihli vzhůru / „k trůnu beránkově“ – říkali / a „aby aspoň zcela nespad dolů“ / „ty těžké děti bývají prý slabé“

Patřil ke generaci, která vyrůstala za války, svůj „nejlepší věk“ od 19 do 60 let prožil pod vládou komunistické strany. Ztráta státního souhlasu ho přivedla do prostředí na hony vzdálenému tomu církevnímu, dostal se doslova do podzemí a podsvětí. A on v té roztodivné společnosti, otevřené undergroundu i spoludělníkům z pražských kanalizací, dokázal naslouchat i ji oslovit. Dařilo se mu to také proto, že byl básníkem, který neúnavně doloval z jazyka schopnost vyjádřit to podstatné z křesťanské zvěsti. A když jazyk nestačil, vytvářel slova nová a tančil v jazyce jako David před schránou úmluvy. Spojoval v sobě kritického badatele – biblistu, schopného neúprosné demythologizace Písma svatého, s básníkem, který se mythem inspiruje.

Básnické texty v bibli mu byly mateřskou řečí – písně a žalmy, a nejen strohé zákoníky. Podílel se na českém ekumenickém překladu, nejvíce na Písni písní. Milan nádherně přebásnil ženevský žalm 118 (EZ). Ano, poznáváme jeho rukopis, když připojuje k žalmistovu „chvalme laskavého Pána“ mateřské „den co den k srdci nás vine“. „Já chvěl se strachem, ale on bděl a vpustil oheň do křovin,“ to není žádná neosobní víra ani barvotisková chvála, ale jde tu o život.

Mluvím tu také jménem synodní rady ČCE a v této souvislosti pokládám za příznačné, že Milan počátkem normalizace posílá tehdejší synodní radě, která faráře zbavené státního souhlasu hodila přes palubu, nikoli protestní dopis, ale báseň. Doba se díky Bohu změnila, kulisy jsou jiné, ale prorocká slova zachovávají své ostří:

při příštím zasedání synodní rady
ponechejte několik židlí prázdných
aby mohli spolu s vámi zasedat
neboť absolvovali fakultu utrpení pro krista
a tím se kvalifikovali do vedení církve

(Aby spolu s vámi zasedli – synodní radě ČCE, 1971; in: Hudba pro pozůstalé)

 

Milan žil nakročen k budoucím věku, který – hle – už začíná. Věřím, že spočinul v laskavém objetí Boží přítomnosti, Božího Ducha, Šechíny.

Jeho památka budiž požehnána!

Prosloveno na pohřbu v Přelouči 11. 1. 2019