Číslo

Obraťte sloup!

Otevřené vyjádření pro Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze

Již brzo má být na Staroměstském náměstí v Praze vztyčen obnovený sloup se sochou Panny Marie. Sochař Petr Váňa, upřímně věřící katolík, věnoval tomuto pozoruhodnému dílu velký kus svého života.

Sloup měl původně vyjadřovat dík Panně Marii za ochranu Prahy před švédským vojskem v r. 1648 a proto měl být postaven právě tam, kde se Pražané, vedení jezuitou Plachým, se švédskými vojáky vítězně střetli. Tedy na staroměstském konci Karlova mostu. Přáli si to tak a usilovali o toto umístění jezuité z Klementina. Tehdy vládnoucí císař Ferdinand III. však trval na tom, že sloup s Pannou Marií musí stát tam, kde jeho otec, Ferdinand II., nechal 21. června 1621 popravit 27 pánů, rytířů a měšťanů. V jeho očích šlo o škůdce svaté církve římské. Panna Marie měla stát na místě jejich popravy, jako by žehnala spravedlivě trestajícím katům.

Nyní po staletích má sloup s Pannou Marií opět stát tam, kde byl vztyčen původně. Má snad Panna Marie znovu vítězně stát před místem, kde byli krutě ztrestáni zastánci svobody vyznání a svobody svědomí? Je snad s katolickou mariánskou zbožností stále spojena představa, že by láskyplná matka Kristova mohla žehnat krutosti a násilnému potírání svobody svědomí a víry? Katolická církev nyní již nevykonává ani neschvaluje násilnické způsoby jako v minulosti. Na II. vatikánského koncilu, v roce 1965, se od násilí, také díky výraznému přičinění kardinála Josefa Berana, obrátila ke svobodě svědomí a stala se její zastánkyní. Katolická církev se obrátila, a tedy by měla být obrácena také tvář sochařsky zpodobněné Panny Marie na Staroměstském náměstí. Tak by se mohla stát vzácným symbolem obratu od násilí ke svobodě svědomí.

Obnovení sloupu, pokud socha Panny Marie bude obrácena zády k hrůzám mučení a poprav, můžeme snad i my evangelíci přijmout. Potom bychom v duchu odkazu Husova a celé české reformace, i v duchu II. vatikánského koncilu, mohli v obnoveném mariánském sloupu uvidět symbol smíření a dobré naděje do budoucna.

21. srpna 2017

Anna Dusová, roz. Říčanová

Svoboda jen pro ně?

Jak už jsem nedávno psal, se zájmem a vděčností čtu dokumentární vzpomínky na Chartu 77, skvělým počinem je i otištění historické studie o fakultních tezích z roku 1977. V reakci Tomáše Bíska na poněkud neempatický text Martina Zikmunda, kterou jsem přijal s úlevou, mě v samém jejím závěru zarazilo často používané klišé o skupině bratří Mašínů, kteří se prý „krvavě prostříleli“ ke ‚svobodě jen pro ně“.

K historickým dokumentům se nechci vracet, předpokládám, že jsou každému dnes k dispozici. Jen podotýkám, že pět mužů během celého svého útěku vystřelilo necelých 40 nábojů, což je řádově jedna setina počtu nábojů, které byly vyslány proti nim. A ne všechny z jejich střel zasáhly cíl. Použití zbraní si šetřili jen na situace, kdy nebylo pro záchranu jejich života jiného východiska – dobře věděli, že nemají šanci se „prostřílet“, ale mohou jedině „proklouznout“, což se třem z pěti nakonec podařilo. A jejich záměrem rovněž nebyla jen jejich svoboda; najisto počítali s tím, že se do vlasti vrátí s osvobozeneckou armádou, která svrhne diktaturu česko-sovětských komunistů. Byla to snad pochopitelná naivita mládí a nedá se přičítat jejich sobectví, že k tomu nedošlo.

Martin Hrubeš