Až do vnitřku za oponu… (Žd 6,19)
S potěšením čtu v Šimsově „Vzpomínce na Karla Kosíka“ (Pt 4/07), jak z jeho úsudku filosofa „Skutečnost není (autentickou) skutečností bez člověka, stejně jako není (pouze) skutečností člověka“ analogicky odvodil „podstatné memento teologa“, že skutečnost není (pravou?, věrohodnou?, původní?) bez Boha. Takže: „konec falešného dualismu, konec dělení skutečnosti na oblast profánní a sakrální“, jehož oprávněností argumentoval v „Dopisu o materialismu a křesťanství“ (Timotheos B. Pospíšil – Křesť. revue 1946, str. 145–148), a pak tuto „tak velice osudnou teorii jistého typu luterského učení o dvou říších“ (J. B. Souček) dotčeně i sarkasticky proti Filonovi (J. Patočkovi) hájil (KR 1947, s. 52–54). „Konec možnosti posloužit si marxismem,“ nahlédl tedy bratr Šimsa nad dialektikou marxisty Karla Kosíka.
V době, kdy on končil své farářování kolem Dobrušky, začal jsem kantořit na děčínské průmyslovce lodní dopravy. Kosíkovu „Dialektiku konkrétního“ (ČSAV 1965) jsme vítali jako svěží průvan v mátožném dusnu nekonečného politického školení a všudypřítomné konformní velkohubosti. S katolicky věřícím češtinářem Ivo Bartošem jsme ji brali jako podezdívku kumštu znovu objevujícího trapno jako uměleckou kategorii, např. v Havlově Zahradní slavnosti, kterou jsme hromadně navštívili a čile diskutovali v našem školním klubu. Oba jsme pak pochopitelně v r. 1970 ztratili zaměstnání. Já vzápětí, sotvaže jsem u pana docenta Františka Jiránka (blahé paměti) obhájil svou maieuticky laděnou učitelskou labutí píseň o výchově jako neustávajícím osamostatňování osobnosti žáka i učitele v rozvrhování vlastního života. Čas přál spíše potratům nežli babickému umění (maieutiké techné) pomáhat myšlenkám na svět. Čas zámlk, kryptogramů a tajenek, čas skrytě povitých nemluvňátek. Mám-li vzít vážně Vaculíkovu vzpomínku z neděle 27. 5. ’79 (Snář, Toronto s. 243), pak možná už o dvacet let mladší Kosíkova „absolutní existence přírody nepodmíněná ničím a nikým“ (DK s. 172) mohla být skrytým tušením Boha a následující citát z Rubinštejna mohl znamenat: „Člověk, pro něhož by se to Boží zcela přeměnilo v objekt lidské, hospodářské nebo výrobní činosti a přestalo by existovat ve své nedotknutelnosti jako Bůh, zbavil by se podstatné stránky svého lidského života. Kultura, která by naprosto vyhnala ze svého života Boha, by zničila sama sebe a stala by se nesnesitelnou.“ Prevencí a obranou je vskutku odklizení falešného dualismu, konec profánně-sakrální obojetnosti. „Účastni losu svatých ve světle, vytrženi Otcem z moci temnosti a přeneseni do království milého Syna“ (Kol 1,13) žijeme v totalitě svatosti a slávy Hospodinovy (Iz 6,3) a ovšem poznáváme prožívajíce a jednajíce (DK s. 170): Co můžeme vědět? „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého...“ Co máme dělat? „Jsme (zůstáváme) v tom pravém a v Synu jeho Ježíši Kristu.“ V co smíme doufat? „On je ten pravý Bůh a život věčný.“ (1J 5,20) Kdo jsme? „Jsme-li v Kristu, jsme nové stvoření. Staré pominulo, hle všecko je učiněno novým.“ (2K 5,17) Nezapomenutelný je Jaroslav Šimsa v „Únorovém traktátu“ krátce před smrtí: „Chci být křesťanem a ničím jiným. A to je v životě rozhodující: k čemu se člověk přiznává, co vyznává, ve jménu čeho bojuje, pracuje, trpí, umírá...“ (Úzkost a naděje, Kalich 1969, s. 164). Ve smyslu tohoto Jaroslavova odkazu rozumím Janovu nekompromisnímu „buď a nebo“.
V neděli Rogate 2007 Samuel Jan Hejzlar