Z redakční pošty 5/1991

Číslo

Nedávno se mi dostal do rukou Váš časopis, díky pastoru Petrovi Paynovi, který v ostrovské věznici provádí Boží službu. Chci Vám říct, že jsem evangelík, ale mám obavu, že jsem velmi sláb, abych dodržel slova Ježíšova. Dlouhá léta jsem žil venku špatným způsobem. Boží slovo mi bylo hodně vzdáleno. Asi před rokem jsem začal chodit v Praze do skupinek, kde se vykládalo evangelium. Nechal jsem se pokřtít. A tady je právě má velká bolest, snad mě pochopíte.

Byl jsem na křest velmi málo připraven. Bez malých změn jsem vlastně žil stejně jako předtím. Strašné mě to štvalo a štve. Přímo mě to dusí. Modlím se za odpuštění. Prosím Boha, abych mohl prosit, dokud je čas.

Nezvládl jsem to a jsem tam, kde jsem byl. Ale já chci jít po cestě Ježíšově! Nechci brát nadarmo Boží slovo do úst…

Chci Vás proto poprosit o radu, o nějaké východisko z mé situace. Nechci, aby můj život zůstal stejný, jako byl předtím. Chtěl bych si s někým dopisovat o věcech běžných i o věcech Božích. Osm let vězení, co mám za sebou, smazalo cesty ke kamarádům z mládí. Nestojím o to, aby mě venku někdo oslovoval jen ze soucitu atd…

Je mi dvacet osm let a vím, že má jediná cesta k normálnímu životu je Ježíš. Postrádám někoho, kdo by mi dal oporu vydržet a nestat se odpadlíkem.

Pokoj Vám, Zdeněk

Adresa je k dispozici v redakci

***

Rád bych sdělil pár myšlenek bratru Janu Kadlecovi k jeho příspěvku (Protestant 1/91). Naprosto nemám za to, že by bratr Martin Šimsa, ač pravděpodobně nevědomky, zaváděl opět do našeho tisku manýry neblahého komunistického režimu a jeho zvrácených církevních tajemníků. Jistěže se tito výtečníci na názory našich církevních pracovníků neptali (mám na mysli názory demokratické, ať zjevné nebo tajené), protože jakožto služebníci totalitní mašinérie tito OCTové neměli o jakékoliv demokratické názory v duchu TGM žádný zájem, ale naopak vyžadovali otrockou poslušnost. To je jedna „archa“.

Tu druhou vyjádřil zakladatel naší republiky heslem „Ježíš, ne César“. Z pozice této archy zřejmé psal bratr Martin Šimsa, když veřejně, otevřeně, svobodně, bez zatajování svých myšlenek řekl to, co si poctiví Češi a Slováci mysli o době právě minulé a vyjadřují tak zármutek nad tím, že jsme jako celek i jako jednotlivci selhávali ve statečnosti vzepřít se zlu a bezpráví.

V čem vlastně pozůstává dle bratra Kadlece ono „obklíčeni minulostí“? Otevřený názor, aby určití pracovníci v naší církvi složili svoje funkce, jest oprávněný. Ti v církvi. kteří „faux pas“ podlehnutí ke spolupráci byli ušetřeni, jistě je nebudou o nic méně milovat jako bratry u víře v našeho odpouštějíciho Pána. Výzvu br. M. Šimsy není nutno považovati za „útok proti synodní radě“, ale za otevřenou a upřímnou snahu o ozdravění našeho společného církevního života. Jednání OCTu bylo vždy neseno zrůdnosti totality, požadavek br. Šimsy je projevem demokratickým. Manýry OCTů mířily na svobodné svědomí, požadavek br. Šimsy je hlasem volajícím po nápravě.