Z redakční pošty 2/1993

Číslo

Bude stá opice k něčemu, když jí vlády nedají prostor?

(Reakce na článek H. Librové v č. 1/93)

Nevyznám se v ekologii, nejsem systematickým ochráncem přírody, patřím pouze k těm deprimovaným jedincům se skeptickým pohledem na vývoj a osud světa. Když o ekologii přemýšlím, není to v prvé řadě v dimenzích péče o vlastní zdraví. Není to ani v dimenzích odsiřování elektráren, nepoužívání freonů, recyklací odpadů, výroby umělých hnojiv, používání katalyzátorů a já nevím čeho ještě. Ekologie pro mne prostě a primárně znamená to, co paní Librová ve svém článku nazvala poslední snad pošetilou nadějí – tedy změnu lidských hodnot, změnu způsobu života. Je to holý základ celého ekologického snažení, je to první krok k veškerému úsilí o zachování modré planety. Proto mne trochu překvapilo, že to nazvala poslední nadějí. Zní to trochu, jako bychom už všechno vykonali, a nic nepomáhá, přitom jsme nevykonali téměř nic. Jen dál bohapustě ničíme, drancujeme a využíváme bez rozmyslů, co nám přijde pod ruku.

Změna způsobu života, radikální změna, vůbec není poslední naděje, je to jeden z nutných kroků. Zastavit se a začít účinněji a ohleduplněji využívat to, co máme, co nám bylo propůjčeno, uskromnit se, nehromadit a nekonzumovat ohromné množství nesmyslných a zbytečných věcí. Přikláním se k názoru, že je to idealistický koncept evoluce. Ale pokusit se o ni můžeme, ba dokonce musíme, a budiž nám k tomu podporou zmíněná teorie sté opice.

Bývalý federální výbor pro životní prostředí imaginárně vykročil, když dal podnět k výzkumu existence a šíření ekologicky příznivého života. To mne potěšilo. Vláda se tedy zabývá ekologií hloubkově, hledá systematické a trvalé řešení, jak zachovat život člověka v únosné symbióze s přírodou. Myslí to tedy s ekologií vážně. Potěšilo mne to proto, že jinak se mi zdá aktivita naší vlády (i vlád jiných) v této oblasti mizivá. Řeší se jen nejkřiklavější problémy, abychom vůbec mohli zůstat v kategorii civilizovaných zemí I když právě ta „civilizace“ je velkým otazníkem pro zachování života na zemi. Napadla mne však myšlenka, že pro vládu je určitě jednodušší učinit průzkum, dojít k závěru, že je nutno změnit způsob života a v podobě osvěty to začít cpát do lidí, svalit na ně větší zodpovědnost a opřít se o fakt, že bez individuálního přístupu to nejde. Ono to bez něj opravdu nepůjde. Ale dnes je přeci stav přírody v takovém ohrožení, že musí přijít i impuls zvenčí. Musí přijít na pomoc zákony, vlády musí poskytnout ohromné investice na nápravu a obnovu všeho, co již bylo zničeno, musí fungovat účinná kontrola a hlavně tržní hospodářství musí být odkázáno do hranic ekologie. Tyto impulsy budou podporovat a lámat beznaději ve všech zelených hlavách a snad se pak mnohem snáze objeví právě i ta stá opice. Syndrom sté opice pak bude zákonitě tlačit a podporovat vnější impulsy. Ale co zmůže stá opice, když jí vlády nedají prostor?

Zatím ve mně přetrvává skepse. Nebo (já ani nezastavím Temelín, ani neodsířím severočeské elektrárny, ani nezrecykluji odpad, ani nevybuduji skládky, ani nezastavím kácení deštných pralesů, ani nezmenším ozónovou díru. Budu i nadále shromažďovat starý papír, který mi potom ve sběrně ani zadarmo nevezmou.