Píšu vám několik řádek, abych se veřejně přiznal k tichému protestu minulých let s naději, že i mně bude přiznáno nadále se zvát protestantem.
Někteří z dopisovatelů i čtenářů Protestanta si na mne možná vzpomenou – dělal jsem s nimi přijímací zkoušky na evangelickou bohosloveckou fakultu. Nebyl jsem přijat, bral jsem křesťanství příliš vážně. Dovolil jsem si nepodepsat zdravici zbožňující Stalina a souhlasit s odpírači vojenské služby. Místo studia na bohoslovecké fakultě dostalo se mi důkladnější školy ve věznicích ČSSR za odmítnutí vojenské přísahy. Pobyt na těchto „školách“ mě utvrdil v tichém protestu, který jsem započal už v roce 1951. Nemohl jsem se smířit s prohlášením evangelické církve v Kostnických jiskrách, že v postátnění – hmotném zajištění církví státem – je záruka zvěstování evangelia. Tato nepravda mi svírala ústa, takže jsem se nedokázal zúčastňovat ani zpěvu ve sborovém shromáždění, a později shromáždění sboru vůbec. Mnozí si zřejmě mysleli, že jsem se zřekl svých ideálů, pro které jsem riskoval i život ve vězení. Nezřekl, ale snažil jsem se je realizovat bez náboženské frazeologie. Dostal jsem se tak do určité izolace – mohlo by se snad říci biblicky „na poušť“, kdy jsem žil hlavně ze zásob načerpaných v zábřežském sboru.
S radostí jsem uvítal nabídnutá čísla nezávislého Protestanta v šumperském sboru, a zejména otevřené hledání pravdy. Odvažuji se nyní vyjít ze své samoty a sdělit vám několik myšlenek ke čteným článkům.
Zaujalo mne pokračování „Sociální mezivrstva, teolog nefarář: Pavel Rejchrt“. Domnívám se, že můžeme děkovat minulému režimu, který nechtěně (my však můžeme říci „z Boží vůle“) dal vzniknout této mezivrstvě. Mám za to, že za změněných poměrů by se mohlo stát pravidlem, aby každý teolog žil určitou dobu jako takováto „mezivrstva“ a ověřil svou teorii v praxi, aby nevznikaly v církvi další „Zwei Reiche Theorie“. Právě snaha odstranit rozpor mezi teorií a praxí dala vzniknout Jednotě bratrské a vůbec reformaci. Nic jiného nemůže probudit ducha Jednoty bratrské dnes, pouze toto úsilí. Jinak se bude znovu opakovat, že realizovat křesťanské zásady a ukazovat jejich moc a sílu budou opět lidé mimo církev. Jinak zůstaneme vzácnou relikvii – rostlinkou z doby minulé, která ustrnula na určitém vývojovém stupni. I takovéto rostlinky jsou vzácné a důležité pro poznání. Já však chci od církve hodně víc, než aby byla jen skanzenem dob minulých. Domnívám se, že je třeba se naučit realizovat křesťanství „bez náboženství“. Četl jsem ve svém mládí, že křesťanství má být koncem náboženství. Myslím, že toto je hlavní úkol církví hlásících se k odkazu Jednoty bratrské – naučit se vyjadřovat a realizovat křesťanství „bez náboženství“. Jedině hledání a úsilí o realizaci pravdy probudí církev a získá tak pro ni oprávnění zvát se Částkou církve Kristovy. Jinak bude i o naši církvi platit, že učí jako zákoníci (třebaže ortodoxně biblicky), ale bez té Ježíšovy síly – „jako moc maje“, bez okoušen/ pravdivosti a síly křesťanské zvěsti z vlastní zkušenosti.
Josef Volf, Šumperk