Z pozice přehlíženého a nenáviděného

Číslo

rozhovor s Lindou Sokačovou

mluvčí Platformy za sociální bydlení o ubytovnách, sociálním bydlení i o tom, jak zapojit do diskuse ty, jichž se to týká. 

V Praze se vždy uváděl počet lidí bez domova kolem čtyř tisíc. Letos už se otevřeně mluví o pěti. Je možné, že jsme svědky stoupajícího trendu?

My se v Platformě domníváme, že ano. Bezdomovectví nicméně chápeme šířeji. Podle definice sdružení FEANTSA se bezdomovectví nebo ohrožení ztrátou bydlení týká i lidí, kteří žijí v právně nestabilním bydlení. Jde o bydlení bez stabilní nájemní smlouvy, o azylové domy a ubytovny. V těch bydlí neuvěřitelné množství lidí, uvádí se až 100 tisíc. Obecně jde často o seniory nebo rodiny s dětmi, samoživitelky a samoživitele, kteří nemají na placení tržního nájemného. 

Co zapříčiňuje nejčastěji ztrátu bydlení?

Velmi často je to kombinace několika příčin. Může to být dlouhodobá nezaměstnanost, psychické poruchy, exekuce nebo rozpad manželství spojený s dysfunkčností širší rodiny. 

Lze řešit problém bezdomovectví sociálním bydlením?

Ano, ale musí to být dobře nastavené a efektivní sociální bydlení. Pod pojem sociální bydlení toho jde totiž bohužel schovat celou spoustu. Ministerstvo pro místní rozvoj, které bylo koordinátorem připravované koncepce pro sociální bydlení, pod ten pojem schovalo v podstatě ubytovny. To byl také jeden z důvodů kritiky ze strany Platformy. Výraz ubytovny v koncepci sice nenajdete, takže to vypadá trochu lépe, nicméně, když se podíváte na parametry, tak to ubytovny jsou. Možná jsou regulovanější, ale princip zůstává stejný. To znamená obytná místnost, společná kuchyň, společné sociální zařízení… Ve studii zpracované pro MMR se objevila doporučení, aby ubytovny měly přísnější režim, měly by tam fungovat i kamerové systémy a přísně definované sociální služby. 

Jaký je rozdíl mezi ubytovnami a sociálním bydlením?

Ubytovny jsou problematické z několika důvodů. Některé obce si tam zvykly vystěhovávat prostě všechny, kteří nemají na komerční nájemné. Například kousek odtud v Holešovicích je ubytovna, ve které ještě do loňského léta bydleli převážně zahraniční dělníci, a to krátkodobě. Když se k té ubytovně podíváte dneska, bydlí tam rodiny s dětmi. Často navíc v ubytovnách rodiny bydlí vedle sebe například s drogově závislými. Ostatní negativní jevy spojené se segregací, které vytvářejí sociální problémy a obecnou nespokojenost lidí v lokalitě, jsou také známé.

Hlavní důraz v rámci sociálního bydlení by měl být kladen na byty, a to byty prostorově rozptýlené. Sociální bydlení by mělo být dotované a regulované. Důležité jsou samozřejmě i sociální služby, ale pro ty, kteří je potřebují. Vycházíme z toho, že sociální služba by měla být dobrovolná. Rodina s dětmi nebo samoživitelka, která nemá na zaplacení komerčního nájmu, nepotřebuje nutně radit, jak má bydlet nebo jak se má starat o děti.

Sociální bydlení nemusí být řešené jen výstavbou nějakých domů se sociálními byty. Existují zkušenosti ze zahraničí, že lze využít stávající bytový fond nebo může obec spolupracovat i se soukromými majiteli. To vše samozřejmě za splnění určitých podmínek a kritérií. 

Kdo a jak to zaplatí?

Dotace, o kterých jsem mluvila, musí jít ze strany státu. Nicméně se ukazuje, že téměř ve většině případů je bydlení v bytech levnější než bydlení na ubytovnách nebo i v azylových domech. 

Jak je to s počtem lidí bez domova a jejich podmínkami v porovnání se zahraničím? Kde je situace srovnatelná s Českem a který koncept by byl pro Česko případně vhodný?

Samozřejmě záleží na tom, s jakým státem se budeme srovnávat, nicméně většina zemí EU zákon o sociálním bydlením má. My pracujeme s příklady z Vídně, kde si například město drží určitý fond bytů pro sociální bydlení a pokud investor buduje nový bytový dům, musí část bytů pro sociální bydlení vyčlenit. Vídeň má i velmi dobře propracovaný systém prevence ztráty bydlení, ve kterém spolupracují sociální odbory a soudy. Výsledkem je radikální snížení počtu vystěhování. Další zemí, kterou oceňujeme, je Skotsko. Práce na koncepci sociálního bydlení zde byla hodně založená na spolupráci různých aktérů. Neřešilo to jenom jedno ministerstvo, ale byli do toho zapojeni experti, neziskové organizace. Ubytovny ale samozřejmě najdete i jinde, třeba ve Velké Británii, není to jenom „výsada“ ČR.

V sociální práci se mluví o konceptu housing firsthousing ready (viz rámeček). V Čechách, jak se zdá, se prosazuje spíše ten druhý. Tedy nejdříve člověka na bydlení připravit a pak mu ho nabídnout. Jak se k těmto alternativám stavíte vy (popř. platforma)?

V současné době se snažíme spíš podporovat princip housing first. Bydlení je předpokladem pro další uplatnění ve společnosti.

Koncepce housing ready vychází z toho, že se nejdřív člověk potřebuje naučit, jak bydlet, a pak může teprve bydlení dostat. To může být pro určité skupiny důležité Lze si to představit např. u lidí s nějakým hendikepem nebo psychickou poruchou. Řada lidí se ale nepotřebuje učit, jak bydlet, jejich problém je, že nejsou schopni zaplatit tržní nájemné nebo mají i problém vůbec si najít byt. My jsme se v České republice dostali do takové začarované situace. Prosazuje se tady princip housing ready, který může být za určitých podmínek zcela legitimní, ale lidé u nás se připravují na bydlení a pak pro ně vlastně žádné není. 

Když jsem četl o konceptu housing first, představil jsem si argumenty mnoha lidí, že by se mělo rozlišovat mezi těmi, kterým je správné pomáhat, a těmi, kterým ne. Ať už je to morální otázka nějakých zásluh nebo pragmatická otázka dostatečné motivace.

Samozřejmě, že koncept sociálního bydlení si nelze představovat tak, že někdo vybydlí byt, který mu bude přidělen, a dostane další, udělá to znovu a dostane další. Ti lidé musí plnit určité podmínky.

Problém zasloužené a nezasloužené pomoci je, kam dáme tu hranici. Někteří lidé se domnívají, že si tu pomoc nezasloužíte, když nezvládáte platit nájem. Ale tam najednou spadne 95 % těch, kteří by sociální bydlení potřebovali. To jsou například senioři, což je dnes velmi ohrožená skupina.

Někdy se dostaneme do etického uvažování, že tihle lidé už si pomoc skutečně nezaslouží, ale ono je třeba si uvědomit, že mohou mít děti. Myslím si, že jeden z důvodů, proč bychom ten problém ubytoven měli řešit, je právě dorůstající generace. 

Na stránkách Platformy se píše:„Jsme přesvědčeni, že důstojné bydlení je základním lidským právem každého člověka, jež by nemělo být za žádných okolností nikomu upíráno nebo podmiňováno.“ Co je to vlastně právo na bydlení? Je nějak právně zakotvené? Nebo vymahatelné?

My tento výraz právo používáme právě i v souvislosti s principem housing first. Myslíme si, že bydlení by nemělo být jen tržním statkem, ale ve vyspělé civilizované společnosti by se mělo vycházet z toho, že důstojné bydlení je předpokladem pro možnost dalšího uplatnění ve společnosti. 

Na Manifestaci za důstojné bydlení, která proběhla v prosinci na Hlavním nádraží v Praze, dostali prostor k vyjádření sami lidé bez domova. Jak ta myšlenka vznikla?

Hodně se inspirujeme v zahraničí, kde se organizace snaží pracovat s názory lidí, kterých se to týká. Naše platforma má tu výhodu, že je mezi námi sice řada odborníků, ale i organizací, které mají konkrétní zkušenosti z praxe. Zároveň se snažíme mluvit i přímo s lidmi bez domova. Nejen s těmi, kteří žijí na ulici, ale třeba i s těmi, kteří prošli cestou z ulice přes ubytovnu a dneska už žijí v bytech. To je i případ Petra Bláhy, který mluvil na naší prosincové tiskové konferenci.

V našem novém projektu budeme vytvářet skupiny lidí, kteří budou mít zájem se zapojit do naší činnosti a komentovat různé návrhy sociálního bydlení, chtěli bychom, aby hovořili na tématických seminářích. Jde také o rozvoj těch lidí, dostat je z pozice přehlíženého a občas i nenáviděného člověka do pozice někoho, kdo je schopný artikulovat svoje potřeby a požadavky. 

Co vám vyjádření lidí bez domova přinesla? Co změnilo váš pohled?

Hodně se říká, že ti lidé na ubytovnách vlastně chtějí žít. Mě překvapilo, jak moc ti lidé ve skutečnosti nemají ubytovny rádi. Upozorňují na spoustu problémů, které jsou s ubytovnami spjaté. Na jednu stranu musí být do osmi doma, kontroluje se, jestli nejsou opilí, na druhou stranu jim stojí v baráku hrací automat. To jsou informace, které se nedozvíte, když s nimi nemluvíte nebo když se nejdete do těch ubytoven podívat. Co mě občas překvapuje je, jak moc represivně přistupují majitelé ubytoven k lidem, kteří se rozhodnou o své situaci někde mluvit nebo spolupracovat s nějakou neziskovou organizací, která ubytovny zrovna nemiluje.

Jinak jako řada dalších lidí občas bojuji se svými předsudky o bezdomovcích. Alkohol, nepořádek atd. Čím víc se ale setkávám opravdu s lidmi, co žijí na ulici bez domova, tak si říkám, jestli já osobně bych byla schopná být v nula stupních na ulici střízlivá. Najednou si člověk uvědomí, že to vlastně není příčina, ale důsledek života na ulici. 

V předminulém čísle našeho časopisu vyšel rozhovor s ředitelkou azylového domu Petrou Povolnou, která mluvila o tom, že klientům a klientkám azylového domu chybí sociální bydlení jako možnost, kam odejít. Promýšlíte i problematiku sociálního bydlení v návaznosti na jiné sociální služby, jako jsou např. azylové domy? A jak vlastně hodnotíte v rámci celé problematiky roli různých charitativních organizací, které pracují s lidmi bez domova?

Zkušenost, že lidé překlenou nějakou náročnou životní situaci, ale nemají kam jít, je právě jedním z důvodů, proč Platforma vznikla. My říkáme, že ubytovny a azylové domy by měly být časově omezené. Našimi členskými organizacemi jsou i azylové domy, my je samozřejmě vnímáme pozitivně, ale uvědomujeme si (stejně jako zástupci těch organizací) i jejich limity. Ty nejsou způsobeny ani tak jejich činností, ale spíš nastavením systému – neexistujícím navazujícím bydlením. Dá se ovšem říci, že kdyby tyto organizace neexistovaly, tak potřební lidé nenajdou za daných podmínek pomoc nikde. 

ČSSD měla podle vaší organizace nejlépe vypracovaný program pro sociální bydlení.

Společně s hnutím ANO. 

Vzhledem k tomu, že tyto dvě strany sestavují nyní vládu, mohl by tu být důvod k optimismu, nebo ne?

Musíme se na to dívat s nadějí. I KDU-ČSL, přestože se jejich koncepce liší od koncepce ČSSD i ANO docela zásadně, považuje vznik zákona o sociálním bydlení za důležitý. Téma sociálního bydlení se dostalo i do koaliční smlouvy. To je věc, kterou chceme využít, a chceme tlačit na to, aby se dostala i do programového prohlášení vlády. 

Nehrozí, že sociální bydlení bude zase jen krycím názvem pro konzervování současného stavu nebo pro rozšiřování ubytoven?

To samozřejmě hrozí vždycky. My do toho sice určitou naději vkládáme, ale pokud vznikne bezzubý dokument nebo zákon, může nastat krizová situace. Uvědomujeme si navíc, že pokud vznikne zákon, bude potřeba také tlačit na to, aby byl uplatňován. Občas slýcháme, že zákon je jen kus papíru. Chceme ale žít ve společnosti, kde se zákon, pokud vznikne, bude také dodržovat.

rozhovor vedl Jakub Ort

Housing first a housing ready

Housing first je poměrně nový inovativní přístup v sociální oblasti, pocházející z USA. Tradičnější přístup housing ready počítá s tím, že člověk bez domova se musí na standardní způsob bydlení nejprve připravit a osvojit si nutné návyky a až po té může vlastní bydlení dostat. Přístup housing first oproti tomu zdůrazňuje bydlení jako základní předpoklad pro řešení ostatních sociálních problémů i uplatnění ve společnosti.

Platforma pro sociální bydlení

Platforma pro sociální bydlení vznikla roku 2013 seskupením nevládních neziskových organizací, odborníků a zástupců veřejnosti věnujících se tématu sociálního bydlení a lidských práv. Usiluje o vznik zákona o sociálním bydlení, klade si za cíl prosazování práva na důstojné bydlení a vystupuje proti stigmatizaci lidí bez domova. Mezi její dosavadní aktivity patří např. kritika koncepce sociálního bydlení, která vzešla z Ministerstva pro místní rozvoj v období Rusnokovy vlády, a manifestace Za důstojné bydlení, která se odehrála 9. prosince v Praze před Hlavním nádražím.