S. sem přijela hned po začátku války s bláznivým psem. Její rodina se úplně roztrhala. Rodiče zůstali v rodné vesnici u hranic s Ruskem, otec nemohl odejít a matka ho tam nechtěla nechat samotného. Těhotná sestra zůstala u známých v Praze, pro S. a jejího psa se jim v přetížené Praze už nepodařilo najít místo. Jeden bratr zůstal v Charkově, druhý bojoval na Donbase. Manželka s dětmi od bratra z Charkova odjeli kamsi do Polska.
Hned v prvních dnech války vtrhla do vesnice rodičů Putinova armáda. Zabili muže a holčičku, nastěhovali se do místní školy, kde chlastali a řekli místním, že pokud nebudou dělat bordel, nechají je být.
S. zde našla práci a troufám si říci, že i přátele, tak zde zůstala. Chtěla pro bratra na frontě sehnat neprůstřelnou vestu a helmu, neměl ji. Měla o něj strach, že zemře. Měla strach o rodiče, o kterých třeba i dva týdny nevěděla, zda žijí a jsou v pořádku. A pak obletěly svět obrázky z Buči, kde viděla, jakou hrůzu za sebou nechá Putinova armáda. S. se začalo častěji zdát o válce.
Na konci dubna zemřel S. bratr v Charkově, najel s dalšími dvěma muži v autě na minu, všichni byli na místě mrtví. S. byla k neutišení a chtěla co nejdřív odjet zpět bojovat. Udržela ji zde její matka, která chtěla, aby byla s těhotnou sestrou alespoň ve stejné zemi.
Na konci května se rodičům podařilo utéct z vesnice. Na konci června se narodila Ema. V červenci byl zraněn na frontě druhý bratr S. Komoce mozku. Žil, ale nikdo nevěděl, jak bude poranění mozku vážné. Na konci srpna už byl znovu na frontě. Část peněz, které zde S. vydělávala, posílala domů a část sestře do Prahy. V září jí skončila práce a S. a její sestra se rozhodly vrátit domů. Odjely 10. září. Bydlí ve stejném paneláku jako před válkou, kdy byl dvanáctipatrový dům plný. Teď je na patře sama a v celém domě je to podobné.
Voláme si přes messenger, když se jí dva dny nedovolám, už vím nebo doufám, že jí „jenom“ nefunguje internet nebo elektřina. Když jsem se jí dovolala naposledy, napadl jim první sníh. Seděla v bytě v bundě, bez elektřiny a svítila si vánočními světýlky na baterky. Říkám jí, pojeď zpět, vlastně jí říkám, pojeď domů, a ona mi odpovídá M., duše moje, neboj se o mě.