Když před časem politici z různých parlamentních stran naznačili, že jedno z hlavních témat nadcházejících voleb do PS bude vstup ČR do EU, zdálo se, že by to mohlo být pozitivní. Konečně se bude vést veřejná debata o klíčové otázce mezinárodní politiky nejen ČR, ale i dalších zemí v Evropě. Obzory se rozšíří, okna zatuchlých komor se otevřou, provinciální ovzduší se dá do pohybu vánkem otázek evropských rozměrů. I když se začala ODS v duchu svého konzervativního pragmatismu ohrazovat vůči přílišným integračním snahám (viz manifest eurorealismu či projev předsedy ODS ve Štrasburku o „plíživém“ federalismu), paradoxně se tímto způsobem dostala do popředí zajmu právě EU a její charakter. Ostatní demokratické strany měly sklon zdůraznit své proevropské zaměření. Obzvlášť vládní strana ČSSD měla potřebu bránit svou politiku a jednání o vstupu do EU před nařčením, že nehájí zájmy republiky v Bruselu dostatečně a důsledně.
V té situaci by bývala mohla začít vznikat nová politická reflexe o tom, co jsou vlastně české zájmy v rámci Evropy. Otázka není nijak nová, nýbrž provází novodobou českou politiku již od 19. století. Právě tady se nacházel význam takové debaty: úvaha o politické a společenské orientaci moderní české politiky, navazování na směry a názory z první republiky a příležitost vyrovnat se s masarykovskou tradicí. Zkrátka, naděje, že připojení ČR k EU vyvolá plodnou veřejnou debatu o hodnotách české politické tradice, se nejevila marná.
Zmařena však byla, když premiér Zeman ztratil nervy. Zřejmě v obavě, že jeho strana ztrácí v debatě o českých zájmech iniciativu, otevřel téma poválečného „odsunu“ českých Němců. Tím následně zúžil celou sotva započatou debatu na obhajobu tzv. Benešových dekretů. Tak vznikl silný dojem, že základním kamenem dnešní české zahraniční politiky je vyhnání německé menšiny. Politické strany se v posledních měsících předháněly v potvrzování dekretů a divily se, že v sousedních zemích – ať Bavorsku nebo Maďarsku – se našli tací, kteří je kritizovali a využili vzniklou situaci k svým politickým cílům.
Výsledkem celého vývoje je usnesení sněmovny, na kterém se shodly všechny parlamentní strany. Samotný text působí klidným, umírněným dojmem, což je vzhledem k předchozím přestřelkám nečekané a potěšující. Dokument odkazuje na Českoněmeckou deklaraci z roku 1997 a tímto způsobem potvrzuje, že dobré sousedské vztahy s Německem patří k prioritám zahraniční politiky. Česká politická scéna se tedy nechce odklonit od směru nastoupeného v roce 1990. Navíc parlament jasně a jednoznačně podtrhuje, že členství ČR v Evropské unii je předním cílem napříč všemi politickými subjekty zastoupenými v parlamentu. Pokud si někdo začal klást otázky nad úsilím ČR o vstup do EU, mohlo by ho toto usnesení uklidnit.
Tady ale pozitiva dokumentu končí. Usnesení totiž jen opakuje argumenty, které česká politická reprezentace používá již minimálně 12 let, v některých případech zhruba 50 let. Základní argument ze strany politiků a převážné části společnosti zní už od války, že čeští Němci byli odsunuti v důsledku svého pochybení a velezrady. Odsun je logická konsekvence vývoje, který si čeští Němci volili sami od té doby, co Konrad Henlein volal „Heim ins Reich.“ Češi tudíž v zásadě nenesou odpovědnost za vyhnání, jen provedli to, co německá menšina chtěla. Češi jsou spíše oběťmi těch druhých ve vývoji českoněmeckého vztahu a soužití, a proto „za to ani nemohou.“ Vyústěním této argumentace je pak odkaz na výsledek války a mocenské poměry z ní vzešlé. Oběť totiž nezajímá morální či duchovní rozměr konfliktu, ale především mocenský výsledek.
Každá diskuse o morálních stránkách krachu českoněmeckého soužití je proto pro českou veřejnost komplikovaná. V takové debatě je totiž zapotřebí podívat se protivníkovi do očí, uznat ho jako osobu a přiznat mu právo na účast v debatě. V nedávném rozhovoru v pořadu Naostro s předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndtem Posseltem bylo příznačné, že čeští účastníci (politici) včetně moderátora pořadu měli zájem jen o to, jestli dnešní sudetští Němci chtějí zpět nějaký majetek. Nebyli schopni či ochotni odpovědět na Posseltovy otázky směřující k lidskému a morálnímu rozměru problému.
Poslanecké usnesení pokračuje v tomto duchu. Nepřináší nic nového. Jako výsledek debaty o českých zájmech, kterou vyvolal nedávný rozruch zde i v zahraničí, je ubohé. Říká totiž, že politika ČR vůči sousedním státům a Evropské unii se příliš nevyvinula a že ji lze stále ztotožnit s dekrety prezidenta republiky z poválečných let. Z českého pohledu se zřejmě v následujících padesáti letech nic neudálo.
Usnesení je svou podstatou promarněnou šancí. Kdyby alespoň vyjádřilo jisté pochopení pro lidskou stránku dopadů tzv. Benešových dekretů, mohlo by tím posunout debatu trochu dál, aniž by zpochybnilo právnické a majetkové vztahy. Teď může jen prohloubit propast, která dělí ČR od bývalých odsunutých krajanů. Myslet si, že tímto usnesením debata končí, je velká iluze.