Toto druhé „Okénko do dob totality“ (viz Protestant 4/06) nebude osobní. Po vydání Nových církevních zákonů v roce 1949, které ustanovovaly státní dohled nad církvemi, se prolomily hradby mezi vnitřními záležitostmi církví a totalitním nárokem komunistické moci. Státní dohled v terénu prováděli okresní církevní tajemníci (OCT). Jejich nadřízenými byli krajští církevní tajemníci (KCT) a celý tento ansámbl řídil Státní úřad pro věci církevní (SÚC), později Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury.
Prvou garnituru těchto stranicko-státních funkcionářů, pečlivě prokádrovaných, tvořili třídním bojem zocelení soudruzi, kteří v únoru ’48 nade všemi a nad vším zvítězili. Mnoho z této prvé garnitury se podílelo na nedávných masivních represích katolické hierarchie a mužských i ženských řádů. Nebyla jim cizí rasance, ani násilí. Teď je soudruzi uklidili na okresy a kraje a oni hodlali svůj boj s náboženským tmářstvím vybojovat i mezi faráři. Z pověření strany a vlády měli držet stráž i na pastorálních konferencích, a tak tam přicházeli dozorovat. Pastorální konference farářů je v ČCE stará tradice, ovšem účast církevních tajemníků byla novinkou.
Dnes nahlédneme do důvěrné korespondence. Ponechal jsem stylistiku i gramatiku sepisování církevních tajemníků, jak psali o farářích na pastorální konferenci, která se konala v pondělí 26. května 1952 na staré faře v Poděbradech. Co si naopak o těchto církevních tajemnících mohli myslit a s čím odcházeli bratři faráři, ponechávám na fantazii čtenářů.
Soudruh Zlámaný, OCT z Nymburka, byl ještě i po návratu do úřadu pastorálkou tak dotčen, že ještě téhož dne poslal na církevní oddělení KNV hlášení, s razítkem „Důvěrné!“ Cituji z něho: „Po přivítání všech přítomných seniorem Kostkanem měl úvodní pobožnost farář Fr. Šturc z Chleb. Jeho výklad byl velmi záporný, protože v něm mluvil o křesťanech, kteří budou zachováni přes všeliké soužení a pokořování se strany tohoto světa. Musí vše pokorně a trpělivě snášeti a za mrakem soužení tušiti hvězdu naděje. Z jeho výkladu čišela reakční tendence, jak to ostatně farář Šturc v poslední době ani jinak neumí.“ Aby na pastorálce nechyběl politický referát, byl pozván ředitel střední školy, který promluvil na téma Sovětský svaz v čele pokroku ve světě. To soudruh OCT ve své zprávě rovněž hodnotí: „Zhostil se svého úkolu velmi dobře… začal VŘSR, dotkl se krátce ale hutně industrializace a kolektivizace v SSSR, probral Stalinské pětiletky, rozvedl velmi dobře význam Sovětského svazu při našem osvobození a nejkrásněji pohovořil o stavbách komunismu, o mezinárodní politické situaci a boji za mír. Skončil výzvou, aby se všichni lépe seznamovali se SSSR, stali se členy SČSP a tak výrazněji pomohli věci míru. – K diskusi se nikdo nehlásil a nastalo trapné ticho. Chvilku jsem se ovládal, díval se na kyselé a zamračené obličeje mnohých duchovních, ale pak už jsem se neudržel. Udělal jsem taktickou chybu, ale nezlobte se na mne, to už je skoro moc. Aby ani k SSSR a věci míru neměli co říct. Vstal jsem a podivil jsem se opravdově, že by skutečně neměli co říci a ticho a zarytost po tak pěkném referátě jsem charakterizoval záporně. Nelíbilo se to far. J. N. Ondrovi a dal to najevo. Je jim prý všechno jasné a nevědí, na co by se měli ptáti. Úplně jakoby si blázny dělali. Jediný vikář Sklenář filosof se zeptal, byla-li by možná dohoda se Západem. Měl také výhrady k sovětskému člověku jako vzoru našemu a uvedl, že v určitých věcech se učí i lidé ze SSSR od nás. např. kosočtverečné křížové setí atd. Potom přijel prof. Komenského fakulty J. B. Souček a vykládal eschatologicky spisy evangelisty Jana o posledních věcech světa a člověka. Jeho výklad byl pro nás OCT velmi nezajímavý, protože nic konkrétně neřešil. Zbytečně zabitých 75 minut. Potom se duchovní dohodli, aby se červnová porada konala opět v Poděbradech. Já osobně jsem proti tomu a doporučoval bych Kolín nebo Nymburk.“
OCT z Kolína opět v důvěrné zprávě napsal: „Zdali se budou ještě nadále takovým způsobem odbývati schůze, jest a bude nutné, aby se s celou záležitostí a postojem evang. církve vypořádal jak KNV, tak i SÚC, provokativní jednání zvláště faráře Šturce, který po celou dobu seděl otočen v koutě směrem do zahrady a díval se ven bez jakéhokoliv zájmu o schůzi, dále G. A. Molnára bývalého seniora, který seděl za kamny a schovával se, také nepřipravení schůze, místnosti nasvědčuje k tomu že se staly velké chyby, které jest nutno odstranit a již se skutečně začít zabývat s otázkou a situací v této církvi. Jinak nebude míti žádný význam konati schůze podobného druhu a vyhazovat peníze dělnické třídy.“
OCT z Mladé Boleslavi ve své důvěrné zprávě uvedl „Místnost nepřipravena, sedělo se kolem dvou pingpongových stolů a většina duchovních seděla po lavicích jako při muzice sedí venkovské ženy. Senior není schopný vésti takovou konferenci. Z duchovní promluvy faráře Šturce přímo čišela nenávist ke všemu, co nemá jejich náboženský punc… Dlužno připomenout, při přednášce o SSSR se dotyčný farář díval z okna a dloubal se v nose. Netaktickým způsobem vyzval soudruh Zlámaný duchovní k diskusi, je nutno si uvědomovat, že právě tito duchovní jsou houževnatí a těžko přesvědčovat tím, že se jim vmete v tvář to co oni dobře vědí. Místo konference bylo nevhodně voleno, nedoporučuji v žádném případě opakovat v Poděbradech, nejlepší místo by bylo Kolín–Kutná Hora–Nymburk. Na takové konference je škoda dělnických peněz, které stát vynakládá. V přirovnání ke konferencím ř. k. byla tato konference velice ubohá. Mohu prohlásit, že tato konference byla jedna z nejmizernějších, jakou jsem během mého působení navštívil. Po konferenci jsme se OCT dohodli, že celá věc bude předmětem jednání na příští poradě na KNV“.
A ještě jednou s pozdějším datem doplnil svou zprávu soudruh Zlámaný: „O silně proti zaměřených slovech far. Šturce ve výkladu na biblický text jsem vám psal. Zrovna člověka udeřila nevraživost, kterou musel každý politický pracovník vycítit z jeho slov. Byla velmi pěkně zabalena do květnaté mluvy a biblických thezí, že se nedá za slova přímo chytnout a poslat takového nemožného faráře na přeškolení… Rovněž tak nepotřebujeme, aby nám jezdili kvůli takovým hloupostem jako byl eschatologický výklad na seniorátní pastorálky profesoři z Komenského fakulty z Prahy… O situaci s evangelickými duchovními jsem se již zmínil… Budou si z nás přes Bibli za chvilku dělat veřejně blázny, my budeme otráveně poslouchat se zaťatými pěstmi jejich „hámoty“ o mračnech na této zemi z nichž zase vysvitne slunko naděje, o trpělivém snášení trestu Božího a toužném očekávání toho, kterýž přijíti má, a přitom vědět, že to říkají lidi, kteří k nám nemají poměr a kulaci jsou jim daleko milejší než budování lepšího života… Ano, tak stojí situace z jejich strany. Opírají se v odpovědích k nám o své pokrokové Hájky, Hromádky, Pellary a já nevím koho ještě a zatím je nemají vůbec rádi a šilhají pořád jen po Křenkovi (v očích pana OCT stále živý, přestože zemřel 15. 6. 1949 poznámka PH) a jemu v jejich církvi podobných. Kolikrát jsme navrhoval, aby SÚC uvažoval o nejlepší formě jak je přeložit a zamíchat jejich prohnilou šachovnicí… Jest nutno přistoupit k jejich překládání, dál od starých známostí, zpřetrhat nečisté kořeny a zasadit je do jiného rámce a tam hned obklopit pokrokovými lidmi. Rozhodně by bylo k prospěchu venkovské faráře z kulackých obcí dát do měst a městské, kteří jsou pokročilejší dát do vesnic. Tuto změnu provést u těch nejhorších.“
Všechna tato hlášení, jak to soudruzi OCT psali, byla KCT 2. 6. pod značkou I/3-4172.6.52330 odeslána Státnímu úřadu pro věci církevní. Takto se tedy zabíhal dohled totalitního státu nad církvemi na začátku 50. let. Přesto, že se od těchto hrubých poloh v průběhu dalších desetiletí posunul do poloh diplomatičtějších a sofistikovanějších, jeho podstata zůstala stejná. Na pány církevní tajemníky nahlédneme okénkem ještě jednou.
Když se bratři faráři v pondělí vrátili z pastorálky domů, ať již na tom byli jakkoli, mohli se těšit na čtvrteční Kostnické jiskry, kde vyšel rozhovor s bratrem děkanem KEBF J. L. Hromádkou, členem předsednictva Ústředního akčního výboru Národní Fronty, který redakci poskytl po návratu z konference této neblahé revoluční instituce.
Shrnuji v jednom bloku části odpovědí na čtyři sugestivní otázky, aniž by byl narušen smysl dílčích odpovědí. Vynechal jsem zcela zmínku o lidové Číně v naději, že to nenaruší kontext, jenž je tak zřejmý, že z něho ani nic vytrhnout nelze: „Brněnské zasedání neslo na sobě pečeť projevu, který učinil Antonín Zápotocký. Střízlivá věcnost a otevřenost vyznačují všechny projevy našeho předsedy vlády a působily osvěživě i na brněnském sjezdu… měly by být pečlivě studovány, ve městě i na venkově. Kromě předsedy vlády byli to právě dělníci, kteří udali tón brněnskému zasedání. Traktorista, přadlena, krmička, dojička, vedoucí obchodu, havíř, tavič – lidé tohoto druhu vypravovali o svých zkušenostech, těžkostech a úspěších. Zejména ženy zapůsobily. Byla to jedna z nejzajímavějších a nejpoučenějších konferencí, kterých jsem se kdy zúčastnil. A že jich bylo už mnoho! Frází a otřepaných hesel tu nebylo slyšet… Právě ta rozhodující účast drobného pracujícího člověka odlišila brněnskou konferenci od rozmanitých sjezdů, kterých jsem se již zúčastnil v západních zemích. Opakuji: v Brně šlo o sjezd, který představoval naše dnešní rozhodující živly politické a hospodářské.
Vznikají nová měřítka, podle kterých se měří lidská důstojnost a užitečnost… (evangelíci by měli) otevřeně a nezaujatě poznávat živé síly, které dnes působí na přestavbě našeho života a překonávat jak falešné iluze, tak myšlení jen na sama sebe. Víra, skutečná víra znamená také otevřené oči pro skutečnost, odpovědnost a radostnou práci. Neohlédat se zpět, jít v radostné naději kupředu a v tom všem dát se vést ryzí a žhavou vírou v toho, který jako ukřižovaný a vítězný Pán žije s námi.“ (Kostnické jiskry 21–22, ročník 37, 29. 5. 1952, 2,– Kčs)
Kdo by se býval chtěl ohlédnout zpátky, třeba k 27. červnu 1950, což tehdy nebylo ještě ani dva roky, zahlédl by na smrt vydanou Miladu Horákovou a mnohé další oběti komunistické totalitní zvůle. A stačilo jen dívat se kolem sebe, ale ne brýlemi mámení, aby člověk viděl, co jsou to ty „živé síly, které působí na přestavbě života“ a podle jakých „měřítek se nově měří lidská důstojnost a užitečnost“. Není to nic moc pěkného, když se někdo dloubá v nose, ani moc odvážného schovávat se za kamny, ani nic příliš angažovaného, dívat se jen tak, pro nic za nic z okna do zahrady, ale pořád to bylo mnohem lepší, než v Československu v roce 1952 takto mluvit a psát.