Vzdech

Můj duch, sestro ticha, ty s čelem
podzimním,
jeseni, skropená pihami rusými,
k tuláckému nebi tvých očí andělských
tryská ze dna zahrad melancholických
vodotrysk věrný, k Azuru vzlykající,
k říjnovému nebi, jež jasné, bledolící,
mlčky se zrcadlí ve velkých bazénech,
na jejichž hladinách v agonizujících snech
listí sem snesené rýsuje chladné stopy
a dlouhým paprskem jde odlesk slunce žlutý.

Stephane Mallarmé (přeložil Jan M.Tomeš)