Vytvořit prostor pro osobní proces

Číslo

o restorativní justici s Petrou Masopust Šachovou

Petra Masopust Šachová je expertkou na restorativní justici. Je předsedkyně českého Institutu pro restorativní justici a členkou Výboru Evropského fóra pro restorativní justici. Snaží se o široké zapojení restorativní justice do českého trestního práva jak na teoretické úrovni, tak v praxi. Působí taktéž na katedře trestního práva Právnické fakulty Palackého univerzity v Olomouci, kde zavedla nový předmět o restorativní justici.

Jak se restorativní justice dívá na spravedlnost? Dá se to nějak zobecnit?

V zásadě ano. Restorativní justice se vyvíjela s ohledem na to, jaké zkušenosti lidé v klasickém trestním řízení získali. Tito lidé zjistili, že to nikomu moc nepomáhá a že zde chybí akcent na individuální linku, na vztah mezi lidmi a na pochopení toho, co se stalo. V klasickém trestním řízení se klade důraz na formální výkon spravedlnosti, ale chybí tam ta vztahová linka. V restorativní justici jde při hledání spravedlnosti o to jít do hloubky a podpořit individuální linku vedle té formální, která je opřena o právní předpisy.

Jak je to s pachatelem?

Restorativní justice klade akcent na nápravu vztahů. Také chce přimět pachatele k přijetí zodpovědnosti. Shledání viny je formální kategorie. Restorativní justice cílí na to, aby pachatel pochopil, jaký dopad měl trestný čin na život člověka, kterému ublížil.

Jak se pachatel dostane k restorativní justici?

Jde o to si ujasnit, co si pod pojmem restorativní justice představit. Často se restorativní justice dává do souvislosti s restorativními programy, což je nástroj restorativní justice, kde jde o vytvoření bezpečného prostoru pro to, aby se mohli setkat oběť a pachatel, případně další lidé, kterých se trestný čin dotkl. Je to ovšem na dobrovolné bázi. Do všech procesů restorativní justice mohou lidé vstupovat dobrovolně, nesmí být do toho nuceni. To je jedna věc. Současně restorativní justice představuje soubor principů, které mají širší využití. V trestním řádu z r. 1961 najdete napsáno, že trestní řízení máme pro to, abychom našli a potrestali pachatele. Myslím si, že s tím v 21. století nevystačíme. Restorativní justice se snaží říct, že trestní řízení máme vést i z jiných důvodů a za jinými účely, přičemž ve vztahu k pachateli to znamená vést pachatele k odpovědnosti jako vnitřnímu prožitku, podporovat hledání příčin trestné činnosti, přispívat k pachatelově dobré reintegraci a vést ho k náhradě způsobené újmy.

Jaké důvody to jsou?

V 90. letech napsal Howard Zehr, duchovní otec restorativní justice, knížku nazvanou Changing Lenses. On je také fotograf a tím názvem odkazuje ke změně úhlu pohledu na to, co od trestního řízení chceme. Formuloval k tomu základní otázky, které bychom si měli klást a které bychom v rámci trestního řízení chtěli mít zodpovězeny. Například: „Kdo byl trestným činem dotčen? Komu vznikly potřeby a jaké potřeby to jsou? Kdo má za to odpovědnost? Jak lze tyto potřeby naplnit? Jak zapojit lidi do následků řešení toho trestného činu?“ To jsou otázky, které mění náš pohled. To mění tu perspektivu. Když jste v tom systému nebo se vzděláváte v právu, případně v jiných profesích, které s tím souvisí, tak stále vycházíte ze starého účelu. Ta restorativní perspektiva tam není přítomna. Tím chci zdůraznit, že nejde jen o programy, ale o širší aplikaci principů, které ovlivňují postup jednotlivých odborníků na poli trestní justice. Jde o to, jak odborníci s těmi lidmi komunikují, jaké volí procesní postupy, jak s tím pracují na úrovni trestání. Jaký prostor dávají pro sdělení potřeb obětí. To jsou různé aspekty, které v širším ohledu dopadají na práci odborníků na poli trestní justice.

Jaké principy ovlivňují postup odborníků s ohledem na trestní řízení?

Mezi ty principy patří: princip vyhnutí se dominanci. V tom českém kontextu mi to přijde hodně důležité, protože ta naše tendence k poslouchání autorit je silná. Mám na mysli to naše přesouvání řešení a odpovědnosti na zkušenou autoritu, na někoho, kdo ví líp, ať už je to soudce, lékař, učitel….. Restorativní justice mění tu vertikálu na horizontálu.

Mám dojem, že princip vyhnout se dominanci se promítá i do školství, kde už nejde ryze o frontální výuku, ale přechází se i k jiným postupů a metodám.

Je to tak.

Chápu-li to dobře, tak v restorativní justici jde o reciprocitu, nejde jenom o pachatele, ale i o poškozeného.

Ano, jde o tu oběť, o dotčenou komunitu, zasaženou rodinu.

Má mít restorativní justice také nějaký uzdravující efekt, který funguje i preventivně?

Na té individuální rovině to působí jako prevence. Neřekla bych, že to má úplně aspekt obecné prevence. Myslím si, že důležité je to ve vztahu k účastníkům toho procesu. To, co z výzkumů plyne jako důležité sdělení, je fakt, že osoby, které se procesu zúčastní, ho vnímají jako spravedlivý. A mají dobrý zážitek z toho, že tím procesem prošly, a byla to pro ně dobrá životní zkušenost. Má to také dopad na recidivu, ale musí se s tím zacházet opatrně a nelze to zobecňovat. Ukazuje se, že nelze od jednoho programu čekat zázraky. Program musí být zasazen do nějakého funkčního systému sociální práce a navazujících služeb. Důležité je, jak to funguje v kontextu dalších služeb.

Jak to funguje v českém prostředí? Jaká je tady osvěta? U jakých trestních činů se restorativní programy uplatňují?

Jsme zapojeni do evropského projektu. Jmenuje se to Restorative Justice: Stragies for Change. Je tam zapojeno deset evropských států a Evropské fórum pro restorativní justici. Navazuje to na přijaté doporučení Rady Evropy o restorativní justici v trestních věcech. Snaha je co nejvíce podpořit obsahové sdělení toho doporučení, které klade důraz na principy, o kterých jsem mluvila. Zavádění restorativních přístupů pro celé trestní řízení ve všech jeho fázích pro všechny trestné činy. Tam je potřeba říct, že lidé s tím mají spojené různé obavy. U závažné trestné činnosti je velký důraz kladen na přípravu, lidé do toho programu vstupují dobrovolně a není to pro všechny. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří do programu vstoupili, zažili změnu. Máme k dispozici řadu videí, kde lidé hovoří o zkušenosti změny. Výsledky jsou až neuvěřitelné.

Trochu jsem odbočila, chtěla jsem říct, že naše snaha v rámci projektu je aktivovat odborníky na poli trestní justice, říct: „Máme tady restorativní justici, pojďme se na to společně podívat, pojďme o tom mluvit a hledat, proč to zatím nefunguje, jak dál? Je to revize toho, co se tady za posledních dvacet let událo. Před dvaceti lety vznikla probační a mediační služba, což je státní instituce, která v nabídce svých služeb má mediaci jako program, ale ten program není využíván plošně, ve všech fázích trestního řízení a pro všechny trestné činy, protože na to nemá kapacitu. Od odborníků víme, že hlavní nedostatky spočívají ve starých úhlech pohledu, v rigiditě systému, ve starém operačním systému. V zásadě pro nás bylo důležité, že jsme se soustředili na komunikaci s odborníky, pořádali jsme workshopy, dotazníková šetření. Celé se to zhmotnilo do příručky nazvané Strategie restorativní justice pro ČR. Je to u nás na webu.

Výsledky jsou tam promítnuté a na základě toho bychom chtěli, aby vznikly pracovní skupiny pro jednotlivé odborníky na poli trestní justice. My se budeme snažit kultivovat pohled na restorativní justici v českém prostředí. Chceme narušit staré vzorce. Chceme přispět k systémové změně. Zatím není nikdo, kdo by to propojil a navázal na zkušenosti a dal tomu další impulz – rozměr. Aby došlo k systémové změně, musíte změnit pohled lidí. Ukazuje se, že jen změna shora nestačí, protože potom by ten zákon byl prázdný. My tu změnu podporujeme i tím, že podporujeme ten dialog, děláme to trochu i intuitivně. V tuhle chvíli je pro nás zásadní, aby lidé změnili svůj postoj, přičemž ta změna legislativní není úplně to primární, k tomu můžeme někdy dospět. Celá restorativní justice může fungovat i bez změny legislativy. Legislativa to může podpořit, teď si toho spíš nevšímá.

Restorativní justice se snaží o vnitřní změnu, je v tom i nějaký spirituální rozměr?

Je to možnost, ale nemůžete to nikomu nařizovat. Ono to souvisí i s tím zakladatelem H. Zehrem. V Americe, kde se restorativní justice formovala, měla řada lidí vztah k církvi. H. Zehr je mennonita. Mennonité byli hodně aktivní v sociálních otázkách a zapojovali se do řešení různých společenských problémů. Ta víra tam hraje roli. Hraje tam roli i symbolika kruhu. Symbolika kruhu je strašně důležitá. Kruh je symbolem restorativní justice, najdete ho ale i v mnoha tradicích.

Nemá symbol kruhu evokovat to, že všichni jsou na stejné úrovni?

Ano, také. Lidé sedí v kruhu a jsou na stejné úrovni.

Nesouvisí to také s tím principem vyhnutí se dominanci?

Ano, to také.

Já jsem se ptala na tu spirituální stránku, protože se mi to spojilo i s tématem svědomí.

Určitě to má nějaký etický rozměr a přesah k různým aspektům víry, ať už to je jakákoli víra, ale současně je třeba říct, že to poznání, ke kterému se restorativní justice probojovala, aby byla univerzálním nástrojem, tkví v tom, že jde vždy jenom o vytvoření prostoru pro osobní proces těch lidí. Vy jim nemůžete říkat, k čemu mají dospět, protože tím jim už vytyčujete cestu. Na začátku existovaly restorativní programy – jeden se jmenoval smíření, ale od toho se upustilo. Vy nemůžete někoho nutit, aby se smířil nebo aby někdo někomu odpustil. Můžete nastartovat nějaké vnitřní procesy…, ale nemůžete to po někom chtít. My např. budeme promítat a dělat besedy k jednomu finskému dokumentu „Z očí do očí“, který byl promítnut v rámci festivalu Jeden svět. Je to dokument z finské vězeňské služby, kde běžel program pro rodiče zavražděných dětí a jejich pachatele. Mě v tom dokumentu zaujala věta otce, který říkal, že nemůže odpustit, ale nemusí také nenávidět. Ten člověk se čtyři roky budil a žil život s obrovskou nenávistí. Ten program mu pomohl se té nenávisti zbavit, transformovat ji. To si myslím, že je obrovský krok. A že není možné žádat po někom, aby odpustil vrahovi svých dětí, to je na osobní volbě každého člověka.

To je velký posun. Myslím, že silná emoce, se kterou se člověk nevyrovnal, může vést i ke smrti.

Ta nenávist je přirozená reakce, ale pod tou nenávistí se ještě skrývá celá řada emocí a potřeb a ta nenávist často překrývá i ty další emoce, které nejsou vidět. Je třeba zdůrazňovat, že vždycky je to jenom nabídka a že žít život s nenávistí je strašně těžký. Restorativní justice dává prostor k tomu, aby to člověk mohl pro sebe zpracovat jinak, ale nikdy neříká, jak ten proces má skončit.

Nedávno jsem si vyslechla v České televizi svědectví pana Havránka, pozůstalého po Vrbětické kauze z roku 2014. On sám připustil, že se pro něj ta frustrace způsobená nejasnostmi kolem celé té kauzy začíná určitým způsobem vytrácet a ten případ se pro něj stává do určité míry uzavřený. Samozřejmě že smutek nad ztrátou otce nezmizí, ale to, že se kauza Vrbětice začíná „rozklíčovávat“, má pro něj velký význam a pomáhá mu vyrovnat se se ztrátou otce a také to nějak uzavřít.

To narážíte na důležitou věc. Aby se lidé dokázali vyrovnat s následky trestného činu, musí vědět, co se stalo. Pozůstalí si někdy představují miliony scénářů, jak se ta věc mohla odehrát. Pro ně je důležité vědět, jak se to opravdu stalo, jak se ten člověk cítil v posledních momentech, co říkal. Jsou to věci, které tu zkušenost pomáhají nějak ukotvit. Je potom snazší se s tím vyrovnat. Jedny z nejhorších traumat souvisí s tou nejasností: Nevíte, co se stalo, nemůžete to uzavřít, protože nevíte, co se stalo. Restorativní justice proto klade důraz na potřebu otázek, na to moct se zeptat pachatele. Jsou příklady, kdy oběť chtěla vědět, jaká byla poslední slova její matky, než ji zabili. Pro tu oběť bylo strašně důležité, když se dozvěděla, že matka v poslední moment řekla pachatelům, že jim odpouští. Pro tu oběť to bylo velmi úlevné.

Je tedy důležitý motiv uzavření?

Ano, restorativní programy dávají možnost vystoupit ze začarovaného kruhu, uzavřít to. Následky trestného činu to nevymaže, ale může je to na té vnitřní rovině proměnit a otevřít cestu, jak jít v životě dál.

Děkuju za rozhovor.

Otázky připravila Kristýna Pilecká.

Dokument Strategie restorativní justice pro ČR a další informace je k nalezení na webu
https://restorativni-justice.cz/strategie-restorativni-justice-pro-ceskou-republiku/