jehož výstava probíhá od začátku května do konce června v českobratrském kostele v Soběhrdech. Výstavu i tento rozhovor připravil Petr Turecký
Jak ses dostal k malování obrazů?
Otec byl sochař, který tragicky zemřel a zbyl po něm sochařský ateliér. Bylo to zakázané území. Jako malý raubíř jsem zákazy porušoval a utíkal jsem do ateliéru. Tam to začalo. Genius loci toho místa to také vyvolal. V roce 2000 zemřel tragicky kamarád, skočil ze skály a já jsem poprvé vzal do ruky dláta a udělal jsem černou Matku Boží. Nevím jak jsem to udělal, vysekalo se to ze mě. Zažil jsem, že jsem v té tvorbě doma a že to je mé bytí. A že tak to bude po celý život.
Nicméně to je činnost sochařská, a co obrazy?
V té době jsem onemocněl nemocí, na kterou nemohli najít jméno. Hledali je od 15 do 27 let mého života. Tu dobu jsem prožil/neprožil. Pak jsem se dostal do Prahy a začal malovat.
Malování se pro tebe stalo důležitější než např. majetkové zajištění?
Ano. Něco, co chrání mou duši a tím i celistvé bytí.
Jak ta konkrétní existence vypadala?
Každý měsíc jsem za 3500 Kč nakoupil materiál a ten jsem zpracoval. S tím, co jsem udělal, jsem potom chodil žádat o pomoc a vyhledával vhodné kontakty lidí, kteří by měli zájem o umění a dokázali by mi v tak svízelné situaci, jako je plný invalidní důchod, vyjít s čistým štítem.
Jak vysoký je ten plný invalidní důchod?
To jsou ty tři a půl tisíce.
Čili se ti muselo stávat, žes neměl na jídlo… To známe z romantických vyprávění o slavných malířích, ale asi si to nedovedeme představit.
Na začátku jsem měl obavy jít kohokoli žádat o pomoc, natož o jídlo. Ale vždy jsem nějaký kousek jídla našel, dostal jsem polívku nebo chleba. V hodně těžkých dnech, kdy do toho zasáhlo i psychické onemocnění, to zašlo tak daleko, že jsem byl třeba 10 dní bez jídla. Halucinace z hladu mě vracely do místa, z něhož jsem utekl. Od něhož jsem chtěl utéct a navždy ho zapomenout. Pomohl mi útěk do Prahy (z Trutnovska).
V jednom rozhovoru jsi mi řekl, že ti velmi pomohly knihy Jana Patočky.
S Patočkou jsem se setkal poprvé na konci osmé třídy ve chvíli, kdy jsem byl šikanovaný ve třídě. A narazil jsem na knihu, kde Patočka popisoval šikanu. Uvědomil jsem si najednou, že mě Patočka vede a ukazuje mi, jak se mám chovat. Fenomenologie politiky to byla. Ten samý zážitek jsem pak měl s Havlem. Nebo pak s tím, co jsem našel o faráři Toufarovi. Všude jsem nacházel vodítka. Najednou jsem věděl, co je správné a co ne a jak to mám vidět.
Tvůj otec byl šikanovaný?
Můj otec byl sochař, pak se znelíbil komunistické straně a byl pronásledovaný StB. Moje porucha osobnosti má kořeny v zážitcích, kdy otce vyslýchali a dělali domovní prohlídky, když mi byly 3 roky. Děda byl s největší pravděpodobností převaděč, toho chytili se zbraněmi v Praze (v padesátých letech) a rovnou šel do vězení. Velmi pravděpodobně na něj poslali provokatéra, který mu zbraně prodal. Děda se s námi o tom nikdy nebavil. Pustili ho v šedesátých letech, doma to bylo tabu.
Jak zemřel otec?
Otec zemřel na důsledky týrání psychického i fyzického. Koncem osmdesátých let otci pohrůžkami přikázali, že musí řezat pro manželku jednoho z estébáků části na novou kuchyň, ač měl v té době vysoké horečky. On kvůli tomu přišel o většinu prstů na obou rukách. Z vyprávění si pamatuji, že mu přivazovali k pahýlům dláta a palice, a on se s pláčem pokoušel dál tvořit sochy. Pak dostal zákaz návštěvy Prahy při prvních demonstracích v roce 1989, další vyhrožování a následoval kolaps, který vedl ke kómatu. Zemřel krátce poté, v roce 1990. Záznamy z té doby nejsou. Nelze nikomu nic dokázat. Otci bylo 29 let.
Ty ses ale nesměl o svém otci nic dozvědět…
Rodina se s tím vyrovnávala tak, že vytěsnila veškeré informace o otci a minulosti a mně zakazovali se na minulost ptát a vyrovnat se s ní. Např. jsem nesměl do knihovny po otci a do jeho ateliéru. To vše vedlo k tomu, že jsem si později chtěl vzít život – mnohokrát. Desetkrát různá hospitalizace, různé silně utlumující léky s narkotickými účinky, neustálá změna diagnoz, další pokusy o sebevraždu. Poslední exces mě dostal na 9 měsíců do vězení. Dostal jsem paragraf výtržnictví za to, že jsem se najedl v restauraci bez zaplacení a pak se chtěl na náměstí ubodat. Naštěstí mě ve vězení (kde do mě cpali další narkotika) našel husitský farář David Smetana. Pan farář zkontaktoval mého kamaráda venku, abych dostal nějaké malířské potřeby, tak se ty věci ke mě dostaly. Paradoxně ve vězení jsem dostal psycholožku, která mi moc pomohla – hlavně na začátku s tím, jak se vyrovnávat s nemocí. A pan farář Smetana se mi postupně začal přibližovat, velmi mi pomáhaly jeho čtrnáctidenní návštěvy. Navázali jsem vztah, který pokračoval i po návratu z vězení.
Ve vězení jsi nakonec devět měsíců nebyl.
Za vzorné chování mě propustili dřív, po čtyřech měsících jsem byl venku. V rámci trestu jsem strávil první měsíc ve vězeňské psychiatrii. Po měsíci následovaly tři měsíce ve vězení v Odolově.
Jak se vyvíjela tvá malířská tvorba? Nemáš vystudovanou akademii, jsi samouk…
V malování mně např. velmi pomohlo setkání s Michalem Rittsteinem, u něhož jsem hledal malířskou radu. On mi řekl, že to, co maluji, nejsou ani trochu obrazy a ani trochu umění. To byl ten nejracionálnější bod, od něhož šlo začít dál tvořit. A zkusit svou práci prohloubit. A sám hledat odpovědi na otázky položené někomu jinému. A vytvářet si tak vlastní názor. Pro mne samotného bylo odmítnutí tou největší výzvou, jak dospět do reálného života a světa. Od té chvíle jsem vyhledával silná umělecká díla, abych pochopil, jak správně přenášet a transponovat myšlenku z hlavy na plátno. Aby to, co druzí na těch plátnech uvidí, bylo skutečnou výpovědí. Nikoliv pouhý pocit.
Má malíř zaznamenávat emoce? Co je cílem tvorby?
Mám nedůvěru ke svým vlastním emocím, protože moje nemoc způsobuje „černobílé“ vidění světa. Emoce u zdravých lidí mohou vést k správnému pochopení vlastní lidskosti i humanity. Pro mě je obraz místem kontemplace. Teprve z něj si utvářím svébytný názor na vidění. Teprve čas vložený do obrazu pro mne cizeluje to, co vidím. Tím cizelováním pojmenovávání věcí docházím k vlastní pravdivosti pohledu na svět. Plátno je pole, na němž mohu zničit i narovnat celý lidský život. Cílem tvorby by měla být vděčnost. Nikoli zatracení. Jeden z autorů, kteří mě doprovázeli na mé cestě, byl Caravaggio. Protipólem bylo setkání s dílem Adrieny Šimotové nebo Jiřího Johna, s Václavem Boštíkem.
Na výstavě v soběhrdském kostele visí na jedné straně triptych nebe, který ukazuje dobrý řád, k němuž se máme blížit. Život v souznění. Na druhé straně kostela visí triptych s tématem ubližování člověka člověku. Lze ty postavy na obrazech nějak charakterizovat?
Jedno ztělesnění může být např. popravená M. Horáková, poprava je důsledkem lidské zloby a neschopnosti uvěřit pravdě a vyrovnat se s ní. To je poválečný stav české společnosti. Ale sama Horáková je symbolem člověka, který se nenechal zlomit a který se navrací k reálnému životu v pravdě. Její postava může působit pro nás jako ikona. Ona je očištěna i díky známému celému příběhu jejího života. Můžeme díky tomu závěru říci – kým byla. Stejně jako Ježíš, jehož poznají až po ukřižování. Ale nutně nemusí jít o Horákovou, je to zpodobení kteréhokoli českého člověka v podobném údělu doby. Tzn., že na prvním obraze můžeme vidět mučedníka Jana Patočku a na dalším obraze mučedníka Josefa Toufara. Jan Patočka je člověk, který jde dobrovolně vstříc údělu, který bude naplněn určitým způsobem – jako to v jisté chvíli uviděl Ježíš. Toufar byl člověk, jehož nutili udat své přátele, a on to neudělal. Sám si přál obyčejný život v pravdě a lásce. Přesto nezradil. Síla jeho příběhu je v tom, že nezradil to, čemu věřil. Dokázal odmítnout změnu, jež by vedla k eskalaci k násilí. Od něj další násilí nevedlo, nikoho neudal, byl umlácen, nikoho jim nepustil. Kdyby udal, tak by ho pustili.