Vyjít není kam. Měňme náš společný svět

Jáchym Gondáš se s námi podělil o své znechucení téměř ze všeho, co nás v současném světě obklopuje, a vyzval nás, ať se „odpojíme“ od „digitální duplikace života“, „zážitkové mentality“, „ideologie usnadnění“ a „institucí“. Spíš než aby mě text přiměl odpojit se od internetu, trochu mě nadzvedl ze židle. Čím důvěrněji mi znějí slova o kritickém postoji k systému, komunitě a politickém aktivismu zdola, tím silnější cítím potřebu vymezit se proti jeho celkovému myšlenkovému směřování.

V lecčems můžeme být zajedno. Třeba v přesvědčení, že „soft-humanistická ideologie“ klouže po povrchu, nevidí skutečné příčiny současných problémů a nenabízí alternativu. To stejné lze ale říci přes veškerý radikální patos a rozmáchlost odmítavého gesta i o Jáchymově textu.

Dvě pojetí odcizení

V evropské filosofické tradici existují dvě velké koncepce odcizení a kritiky moderní společnosti. S jednou přišel Karl Marx, s druhou Martin Heidegger. Jáchym Gondáš se bohužel odvolává na toho druhého. Heidegger klade vinu za odcizení člověka moderní technologické společnosti. Právě technologie uvrhávají člověka do neautentického způsobu existence, z něhož je třeba vystoupit a žít autentický život. Koncept autentického života je ovšem záležitostí značně mlhavou, jak upozornil ve své knize Žargon autenticity jiný německý filosof Theodor Adorno. Heideggerovská kritika moderní společnosti nenabízí analýzu společenských vztahů ani využití technologie, ale maluje představu zapomenuté autenticity, ke které je třeba se vrátit. Kam, to však nikdo neví a není radno následovat Martina Heideggera, který ji hledal v nacistické ideologii krve a půdy.

Jeden z důvodů, proč bychom se měli vracet k myšlenkám Karla Marxe, je právě to, co u Heideggera chybí. Místo vzletných frází rozdělujících svět upadlé každodennosti a ryzí autenticity se totiž Marx pokouší o konkrétní analýzu, která má ukázat, jak moderní společnost funguje. Místo toho, aby prostě přidal k novým technologiím kladné nebo záporné znaménko, ptal se Marx, jak ovlivňují chod společnosti. „Kdo stojí za stroji a kdo má z jejich práce užitek? A jak přístup k technologiím ovlivňuje společenské vztahy?“ ptal se. Měl v sobě dost empatie a schopnosti morálního rozhořčení, aby viděl, jaké násilí a útlak přinesla průmyslová revoluce dělníkům, kteří museli za stroji trávit své životy. Měl ale také dost rozumu, aby věděl, že jim těžko může doporučit, aby se prostě odpojili a šli hledat autentickou existenci. Místo úniku do jakéhosi bájného vnějšku technologizované společnosti se snažil dát prostor společné lidské praxi, která by mohla společnost proměnit k lepšímu. Vznikající průmyslovou společnost byl schopen hodnotit v jejích kladech i záporech a všiml si, že v továrny nejsou jen prostorem vykořisťování, ale že zde také vznikají nová společenství, která překračují dosavadní hranice národů, a pokusil se z nich udělat společenství politické.

Demokratizovat internet

Jáchyma Gondáše trápí digitalizace a internet. Je dávno jasné, že internet není neohraničenou sítí svobody, spolupráce a kreativity. Je mocenským polem a také mocenským nástrojem. Prostě se odpojit ale můžeme stejně těžko, jako mohl dělník v devatenáctém století (nebo i dnes) prostě odejít z továrny. Tedy udělat to můžeme, ale těžko pak přežijeme. Nebo za nás bude řešit výrobu a e-maily někdo jiný, zatímco se budeme kochat svou povznášející existencí mimo nudný svět každodenních povinností.

Navíc za sebe mohu říct, že se od něj úplně odpojovat ani nechci. I když přiznávám, že kromě toho, že mi internet nabízí ohromné množství netušených zdrojů, občas neúměrně narušuje moji pozornost, a proto si z praktických důvodů ordinuji v pravidelných intervalech odpočinek od sociálních sítí. Zároveň se jich ale nechci zbavit úplně. Udržuji skrze ně kontakt s lidmi, kteří jsou pro mě důležití, a mám v živé paměti spontánní organizaci pomoci lidem na útěku, která by se bez nich nemohla uskutečnit.

Místo nekonečného zvažování pro a proti internetu a sociálních sítí je třeba problémy, které internet a digitalizace přináší, opravdu řešit. Už nějakou dobu se mluví o tom, že procházíme přechodem k tzv. kapitalismu platforem. Větší problémem než to, že se už teď máloco obejde bez internetu, je totiž fakt, že vlastnictví internetových stránek, technologií a aplikací je centralizováno do rukou pěti největších firem: Facebook, Apple, Amazon, Google a Microsoft. S tím je spojená obrovská mocenská nerovnost, ale také nové formy ekonomiky, ve kterých často neplatí staré regulace na ochranu pracujících. Odpojit se můžeme těžko, můžeme se ale ptát, jak onen „globální řád, zasahující téměř do všech globálních oblastí“ demokratizovat.

Meze autonomní politiky

Z náznaků se zdá, že Jáchym Gondáš politiku úplně nevzdává. Vidí ji na lokální úrovni. Jako „poslední velký otřes“ v „geneaologii hnutí vzdoru“ zmiňuje free techno scénu. Důraz na lokální aktivitu zdola a zmínka technařské scény ve mně probouzí asociace na živé diskuse, které v posledních letech probíhají v anarchistickém hnutí. Ideál autonomie byl od sedmdesátých let jádrem anarchistické ideologie i praxe. Oddělit se od státních i kapitalistických struktur i středoproudé kultury, vytvářet vlastní komunity, obsazovat vlastní prostory, být soběstační, dokázat se postarat o vlastní bezpečnost bez policie. To je hnutí, které proneslo kusem poválečných evropských dějin myšlenku i praxi radikální alternativy i „velké odmítnutí“ systému.

Při všem respektu k celému tomuto hnutí cítím i jeho určité limity, které podle mě souvisí také s limity Jáchymova přístupu. Subkultura vyvrhelů si často vypěstovala jakousi kulturní nadřazenost naruby a politiku čistoty od systému. Z hnutí schopného proměňovat společnost se někdy stávala spíš síť subkulturních komunit. Právě na to reagují v poslední době nová radikální hnutí např. v Německu. Ponechávají si mnohé metody autonomního hnutí a nebojí se vystoupit na okraji společnosti nebo zcela mimo ni, zároveň se ale nebojí navazovat vztahy s mainstreamem a dočasně se vzdát některých kulturních symbolů, které je odlišují od ostatních. Jsou tak schopní obsazovat prázdné domy, ale také analyzovat příčiny stoupajících nájmů a organizovat se sousedy stávky nájemníků. Dokáží kritizovat kulturu výkonu, ale nebojí se vstupovat do odborů a pomáhat zlepšovat lidem pracovní podmínky. Místo pouhého velkého odmítnutí promýšlejí strategie změny, lokální aktivity pro ně neznamenají únik do „malé politiky“, ale zasazují lokální problémy do systémového kontextu.

Zda tento se tento přístup ukáže jako životaschopná a úspěšná politická strategie, teprve uvidíme. Snaha obohatit autonomní radikalitu a snahu o soběstačnost o schopnost navazovat koalice a řešit společné problémy je pro mě ale zásadní. Je za ní totiž vědomí, že uzavřené ostrůvky svobody nejsou ve skutečnosti nikdy svobodné a skutečně emancipační politika musí být demokraticky populistická nikoli elitní a exkluzivistická.

Upadlá postmoderní kultura a ufňukaní intelektuálové

Povzdechy na postmoderní kulturou nejsou ničím novým. Jáchyma Gondáše tak může potěšit, že v tom není sám. I mnozí kulturní teoretici a sami umělci se v posledních letech horečnatě snaží onen amorfní fenomén označovaný přízviskem postmoderní kultura nejen uchopit, ale také posunout o krok dál. Někteří, jako např. Frederik Jameson ve své knize nově přeložené do češtiny, chápou postmodernismus jako kulturu pozdního kapitalismu a místo pouhého zoufání nad kulturním úpadkem tak nabízejí způsob, jak současnou kulturu chápat v ekonomických a politických souvislostech.

Pokud bychom si ale měli něco z postmoderní kultury ponechat, tak je to nedůvěra k rozdělování na vysoké a nízké a ironická hravost, která se vysmívá i nadřazeným intelektuálům, kteří se pasovali do role majitelů hloubky a ochránců čistých žánrů.

Lépe než já to ve svém textu vyjádřil filmový kritik Kamil Fila, který popisuje, jak dlouho odmítal roli intelektuála jako takovou, protože pro něj tento pojem symbolizoval kulturního elitáře, který odsuzuje současnou popkulturu. Filův text mě oslovil nejen tím, jak vystihl otravnost některých intelektuálů a jejich „neustálé ohlížení se do minulosti, foukání si bolístek, jak jim dnešní svět nerozumí a minulý režim je omezoval.“ Je sympatický tím, že nevzdává úkol kritika jako toho, kdo rozlišuje, zasazuje věci do širšího kontextu a popř. i odmítá, a zároveň se snaží vyhýbat elitářství a kulturní nadřazenosti. To je zřejmé už s Filova zaměření na film jako nejzprofanovanější symbol masové zábavy.

Odmítnutí systému nebo lidí?

Nemůžu se zbavit pocitu, že Jáchym Gondáš vylil s vaničkou „soft-humanistické ideologie“ i dítě humanismu. Velké odmítnutí, které postrádá analýzu společenských vztahů a ukájí se představou autentičtějšího prostoru kdesi mimo ono odcizené bludiště moderní společnosti, totiž může lehko překročit tenkou hranici mezi odmítnutím nespravedlivého systému a odmítnutím lidí, kteří jsou jeho součástí. Vyjít není kam. Měňme náš společný svět spolu s druhými lidmi.