Vracejí se bohové. Co s nimi?

Religionista na Evangelické teologické fakultě Pavel Hošek je mistrný popularizátor trendů v soudobé religionistice a neúnavný bojovník za dialog. Obě tyto vlastnosti jsou hluboce zakódovány v jeho krátké knize, která vyšla minulý rok v nakladatelství Mlýn. Kniha A bohové se vracejí s podtitulem Proměny náboženství v postmoderní době nabízí ve stručné a jednoduché formě vhled do téměř všech důležitých témat, která se týkají charakteru a role náboženství v západní společnosti 21. století.

Teze o návratu náboženství do života moderní společnosti se výslovně objevuje minimálně od počátku přelomu tisíciletí, kdy německý filosof Jürgen Habermas použil poprvé termín postsekularizace. V roce 2005 pak napsal německý protestantský teolog Friedrich Wilhelm Graf knihu Wiederkehr der Götter (Návrat bohů), která tuto tendenci reflektuje z religionistického i teologického hlediska. Knížka Pavla Hoška z roku 2012 vznikla, jak autor vysvětluje v předmluvě, na základě přednášek pro evangelický sbor v Jihlavě a diskusí nad základními knihami k tomuto tématu (seznam nejdůležitější literatury – většinou z anglosaského jazykového prostoru – lze nalézt na konci knihy).

Aby ale Hošek pomohl čtenářům pochopit „odkud“ se bohové vracejí, nejprve v knize stručně popisuje místo náboženství v premoderní společnosti (Prolog: náboženství v tradiční společnosti), kde hrálo náboženství roli sociálního a kulturního tmelu a garanta celistvého obrazu světa. V první velké kapitole (I. Náboženství na ústupu) pak popisuje společenské příčiny a teologické výklady sekularizace, totiž zesvětštění, především evropského, veřejného prostoru. Teprve poté Hošek přechází k samotnému „návratu bohů“ a to ať už v podobě náboženského fundamentalismu (II. Náboženství se vrací) nebo v postmoderním oživeném zájmu o nové typy a zdroje spirituality (III. Náboženství a postmodernita). Zvlášť se Hošek věnuje českému kontextu v kapitole IV. Náboženství a česká společnost. V poslední, páté kapitole, opouští autor konfesijně neutrální pojem náboženství a soustředí se na úkol a možnosti křesťanských v církví dnes (V. Postmodernita a evangelium).

Myšlenka otevřenosti a pěstování dialogu se vine jako červená nit všemi kapitolami knihy. Hošek pléduje za dialog mezi fundamentalisty a liberály (ač nelze pochybovat, ke komu se počítá) a prosazuje otevřenost křesťanů ke světu ve smyslu myšlenky, že vše dobré je také Boží. Hoškova role laskavého zprostředkovatele vzájemného porozumění nabírá až dojemných kontur, když např. upozorňuje své čtenáře na ironický styl postmoderních autorů, aby předešel nedorozumění při jejich četbě.

Kniha je jako celek čtivým a přesným uvedením do hlavních rysů problematiky, to nejzajímavější ovšem přichází až na závěr, kdy se autor snaží najít vhodný směr pro směřování církve v současné náboženské a společenské situaci. Církve by měly být současné kultuře otevřené, umět v ní číst a hledat pro svou zvěst „navazovací body“. Přitom však mají být i kritické a umět kulturu svou zvěstí a svým působením proměňovat.

Pokud jde o otázku, jak moc se má církev přizpůsobit duchu doby, odmítá Hošek obě falešné alternativy. Církev nesmí přistoupit na logiku „disneylandové“ nabídky náboženských vjemů na jedno použití, ani se nesmí stát uzavřeným fundamentalistickým společenstvím. Církev má být místem pro autentickou a hlubokou spiritualitu a zároveň otevřeným společenským hnutím.

Přestože je kniha vedena ve velmi otevřeném a laskavém duchu, může v jednom směru v českém protestantském prostředí přece jen narazit. Česká protestantská teologie 20. století ovlivněná Karlem Barthem, Dietrichem Bonhoefferem a J. L. Hromádkou totiž dosud často nerada vidí analýzu společenské a kulturní situace jako předpoklad pro nalézání styčných bodů pro zvěstování evangelia a nerada slyší pojem náboženství. Karl Barth odmítl „kulturprotestantismus“, protože křesťanskou zvěst ochočuje a zbavuje jí svobody a nezávislosti. Dietrich Bonhoeffer zase usoudil, že evangelium je třeba oddělit od náboženských forem a zavdal impuls k jeho nenáboženské interpretaci pro dospělého člověka. Na kritiku náboženství navázal i J. L. Hromádka a po něm se tématu chopili především někteří členové nové orientace (Komárková, Hejdánek, Trojan). Náboženství je pro ně podezřelým pojmem, výrazem lidského úsilí přivlastnit si to, co může dát jen Bůh, nezná dějinnou perspektivu a otevřenost víry, nahrazuje etický nárok křesťanské zvěsti útěkem ke kultu nebo náboženskému prožitku.

Bylo by ale zásadním nedorozuměním smést Hoškův přístup ze stolu s odůvodněním, že se jedná o jakéhosi „propagátora nové religiozity“, který opouští měřítko evangelia. Pojmu náboženství se vzdát nemůžeme prostě proto, že náboženství hraje v naší společnosti stále roli a i církev je rozhodně náboženskou institucí. Bez tohoto analytického pojmu pozici církve ve společnosti nelze přiměřeně porozumět. Ostatně, pokud čteme texty autorů z okruhu nové orientace, zdá se velmi pravděpodobným, že jejich pisatelé rozuměli pojmu náboženství jinak než religionistika a teologie dnes. Na to jako na teologický problém upozorňuje ve své diplomové práci Sekularizace v České republice Pavel Roubík, který pro lepší dorozumění nabízí definici přejatou od současných německých liberálních teologů („náboženství je zcela zvláštní způsob interpretace skutečnosti, určený náboženskou zkušeností jakožto zkušeností s transcendencí“).

Hošek ostatně sám nevidí náboženství nekriticky. Varuje před nezdravými formami spirituality a upozorňuje, že „tváří tvář obchodu se zábavně spotřební spiritualitou a různým znepokojivým podobám návratu religiozity v současné kultuře by si podle těchto varovných hlasů křesťané měli uvědomit, že toho, co je spojuje s poctivými ateisty (například radikální odmítnutí modlářství), může být víc, než toho, co je spojuje se stoupenci módních vln spirituality (…)“ To však nic nemění na tom, že „ateisté už pro křesťany zřejmě nejsou jediným, ba ani nejdůležitějším partnerem v diskusi.“

Dovolím si tvrdit, že právě změněná situace a proměna onoho „partnera v dialogu“ zapříčiňuje posun ve slovníku a tématech mezi Hoškovým textem a texty o sekularizaci např. z pera Boženy Komárkové více než rozdílná intence jejich autorů. Nechci rozdíly zastírat, ale pokud se necháme ošálit jen určitými pojmy a nepůjdeme pod povrch, může nám snadno uniknout, že mnohé motivace a záměry jsou podobné, a Hoškovu knihu tak můžeme v lecčems zařadit do tradice české teologie a přitom nezahazovat výsledky intelektuálních bojů, které se v církvi odehrály v minulých desetiletích.

Tím základním, co spojuje texty např. Boženy Komárkové a Pavla Hoška, je především snaha brát současného člověka, jeho představy a očekávání vážně. I chápání křesťanské církve jako společenství, které přebírá odpovědnost za svět, ve kterém žije, je teze, která je oběma společná a pro dvacáté století ji v Čechách formuloval a prosazoval J. L. Hromádka (ten jí opíral především o „Boží cestu za člověkem“ v Ježíši Kristu). Dalším společným důrazem je pro Komárkovou i Hoška silný etický apel. Pro Komárkovou je christologickou kategorií přiměřenou její době obraz Ježíše jako bratra. Zvěstování Božího slova pak musí být nutně spojeno s praxí a se službou druhému. Hošek zase mluví o křesťanskosti jako o následování Ježíšova „radikálního humanismu“.

Čemu se ovšem i dnes můžeme společně s Pavlem Hoškem učit od již zmiňované Boženy Komárkové, jsou ekonomické, právní a politické rozbory společnosti a jejich relevance pro náboženství. Hošek používá ve své knize téměř výhradně pojem kultura, a přestože lze tento pojem použít velmi široce, cit pro politickou, ekonomickou a ideologickou složku skutečnosti a její vztah k náboženství v knize občas chybí. Zvláště v závěrečné části, kde jde o křesťanské církve v tomto světě.

Souvisí to snad s Hoškovým tvrzením, že žijeme v postideologické době. Tvrzení je dnes sice hojně zastáváno, ale také hojně vyvraceno, a to dle mého názoru právem. Ideologie dnes funguje jinak než dříve, snad skrytěji, ale často o to samozřejměji a důsledněji. Zde není od věci si připomenout názor současného liberálního ekonoma Sedláčka, který tvrdí, že teze o postideologičnosti naší doby je sama tou největší ideologií. Ideologií dneška se podle něj stala ekonomie (resp. určitý její typ), jejíž postuláty nekriticky pronikají do běžného myšlení lidí, kteří je považují za samozřejmé (potřeba růstu). Levicový filosof Michael Hauser zase považuje postmodernismus za ideologii pozdního kapitalismu, ideologii, která rozhodně neosvobozuje, ale skrze Nadjá diktuje člověku naplňování všech jeho tužeb.

To, že rozvoj kapitalismu je pro fungování náboženství zásadní, připomínají i současní němečtí teologové Ulrich Barth i již zmíněný Friedrich Wilhelm Graf. Jednoduchá logika trhu má velkou sílu opanovat lidský přístup ke světu i v jeho neekonomických sférách a je silným konkurentem náboženské interpretace skutečnosti.

Navzdory tomu lze na závěr poznamenat, že Pavlu Hoškovi se podařilo shrnout v útlé knížce základní problémy mnohovrstevnatého problému náboženství a (post)moderní doby čtivou a přístupnou formou. Knížku tak lze doporučit nejen teologům, ale i všem zvídavým křesťanům, příslušníkům jiných náboženství nebo i těm, kteří chtějí lépe porozumět současnému světu se vším, co do něj patří, tedy včetně náboženství.

Pavel Hošek, A bohové se vracejí: proměny náboženství v postmoderní době. Mlýn, 2012, ISBN 9788086498485.