Brněnské nakladatelství Julius Zirkus na sklonku loňského roku vydalo povídkovou sbírku již zesnulého kubánského básníka a prozaika Virgilia Piňery. Kniha pravděpodobně nezaznamená podobný prodejní úspěch jako bestsellery bývalého premiéra Miloše Zemana nebo v tomto čísle Protestanta opět zmiňovaná Šifra mistra Leonarda. Tím ovšem jistě není řečeno, že by si Piňerovy povídky nezasluhovaly více pozornosti.
Virgilio Piňera (1912–1979) patřil, společně s Josém Lezamou Limou a dalšími vrstevníky, ke generaci autorů, jejichž životní osudy se odehrávaly v kulisách Castrova politického režimu. Velkou část života nemohl oficiálně publikovat a přežíval v úzkém koridoru režimní tolerance. Částečného uznání se jeho dílo dočkalo až po jeho smrti.
Redakční výbor Studené povídky shrnuje různorodou tvorbu z rozmezí třiceti šesti let a přináší ucelený pohled na Piňerovu svébytnou práci s jazykem, charakteristické formální postupy i ústřední témata. Jakkoli je autorův svět poměrně temný a obsesivně děsivý, nemusíme za touto skutečností hledat pouze ozvěny politické nesvobody a ostrakizace. Častěji smíme ve Studených povídkách zahlížet chlad neutěšené lidské existence, který má univerzálnější sdělnost a přesahuje tragické reálie „Ostrova svobody“.
V souvislosti s vydanou knihou se objevují jména dvou autorů, ke kterým je Piňera přirovnáván. V prvé řadě je to Franz Kafka. Ve Studených povídkách se skutečně objevují některé paralely ke Kafkovi. Jakási ledabylá skicovitost prostředí, ve kterém se s postavami setkáváme, stejně jako mrazivé napětí, odehrávající se po většinu času pouze pod povrchem strohých vět. Piňerovy zápletky jsou však oproti Kafkovi přeci jen poněkud masitější. Byť se často jedná o maso neživé, porcované a náležitě studené.
Druhým zmiňovaným jménem je král mystického realismu J. L. Borges. Tohle přirovnání ovšem notně pokulhává. Piňerův zřetelný nezájem o předměty, které obvykle nahrazuje zpředmětněným tělem, úspornost jazyka i odpoutanost od zřetelnějších reálií ukazují, že oba spisovatelé se ubírají odlišnou cestou. Jedinou povídkou, která ospravedlňuje borgesovské asociace, je rozsáhlejší útvar „Konflikt“ z roku 1942. Více se ovšem ukazuje, že žádné srovnání svébytnost Piňerovy tvorby plně neobsáhne.
Studené povídky ve svém odlidštěném chladu vyzařují jedno společné téma. Celou knihou prostupuje potřeba pojmenovat vykloubenost lidské izolace, postavit se tomu, co odolává jasné formulaci, pokusit se nechat mezi řádky vystoupit nezachytitelnou váhu existence. Autor dobře ví, že na takové usilování nelze rezignovat. Jedinou alternativou by bylo naplnění života nehybností a hluchotou. „V tom velikém tichu bychom zmrzli…“
Studené povídky tak zůstávají neobyčejně odvážným pokusem o nestudeně autentické slovo k lidskému životu.