Již delší dobu se nemohu zbavit nutkavé myšlenky, že krajina touží volat člověkem. Někdy ústy – v básních, v hudbě – jindy třeba skrze ruce – v obrazech či sochách nebo architektuře. Prokřikla zvláštně v básních Otokara Březiny.
Jel jsem se podívat, zdali křičí doopravdy. Při příležitosti jedné svatby ve Znojmě, kde mi jeden podnapilý svatebčan téměř pěstí vytýkal, že kážu o lásce, která nezná hranic – správně si sám odvodil, že taková láska znamená mj. solidaritu s černochy a uprchlíky – jsem bedlivě pozoroval krajinu kolem Jaroměřic nad Rokytnou, zastavil se u školy, kde Březina učil, a na chvíli spočinul u jeho hrobu, přečetl nahlas jeho báseň o extasích a snech a jak se nítí vibrace. Ze západních plání Vysočiny foukal silný vítr, slunce žhnulo, sucho trhalo zemi. Stál jsem u hrobu, země mi připadala jaksi nepatřičně křehká. Jako člověk Březina marně toužící po naplnění lásky.
Týden na to jsem jel navštívit nedávno pokácený javor u apsidy baziliky v Třebíči. Nechali z něj pahýl. Ne ten pahýl, který touží být dokončen, ale pahýl, který byl dřív plně stromem a jako strom se po desetiletí setkával s románsky vyhlížející žulou. Za tou žulou se v současnosti na pár týdnů skrývá několik desítek obrazů malíře a sochaře Lubomíra Kressy st. Výstava konaná k nedožitým pětasedmdesátinám člověka, skrze nějž země také silně promluvila. Výstava byla otevřena již týden, při vstupu mi sdělili, že jsem první návštěvník. Stal jsem se součástí opominutí. Čtyřicetitisícové město dosud nevydalo jedinou živou duši, která by se setkala s dílem tak vzácným. Proč jsem měl být tím prvním, který navíc už v tom městě řadu let nežije?
„Víc lásky!“ křičel den na to globální nomád a migrant Andrew Jones při nedělní bohoslužbě pod širým nebem na Skalákově mlýně nedaleko Želetavy. Nakonec jsem po bohoslužbách navštívil ve Staré Říši Julianu. Stál jsem s bázní a pokorou v jejím pokoji a prohlížel labutě a obrazy.
Všechny tyto příběhy z jednoho týdne – jakoby náhodně poskládané – spojuje křehká touha po naplnění. Naplnění lásky, naplnění spravedlnosti. Sténání a volání. A já si uvědomil, že už to není jen matné tušení. Ano, země otevřela ústa a promluvila mocným hlasem.