Veseliti se budeš ze svobody aneb slavit 17. listopad jako křesťanský svátek?

Číslo

Věnováno Karlu A. Deurloovi jako pozdrav k udělení čestného doktorátu Univerzity Karlovy (19. 11. 2009)

Dvacáté výročí listopadového převratu jsme po konzultaci se staršovstvem připomněli zvláštními bohoslužbami. Vyrojí se přitom otázky: Nejde o církevní parazitování na společenské náladě? Není to jen pokus oživit dvacet let staré naivní emoce, dnes beznadějně zastaralé?

Parazitovat letos moc nebylo na čem, oficiálně se výročí převratu v této zemi nijak monstrózně neslavilo. Větší neoficiální shromáždění byla jen v českomoravských metropolích, v menších městech nic. Jakoby oficiální představitelé chtěli souznít s těmi, kdo mají pocit, že zas není tolik co oslavovat…

Křesťanům čas oponou trhnul hned

Neslavit příchod svobody, to zároveň znamená, že zapomínáme, jak bylo předtím a co svoboda lidem v tomhle koutě světa vlastně přinesla. Jestli totiž tehdy někdo téměř ze dne na den pocítil, že čas oponou trhnul, že už je to tady, byli to křesťané a církve. Téměř okamžitě, během pár týdnů bylo pryč kádrování, šikanování, zastrašování a státní kuratela.

Ještě během roku 1989 krajský církevní tajemník (pro ty mladší, to byl komunistický dohlížeč nad církvemi, který za stát rozhodoval o tom, který farář bude moci legálně působit, a který ne) – sebral tzv. státní souhlas třem evangelickým farářům, kteří svými aktivitami přečuhovali průměr. Ale když jsem nějaké tři týdny po 17. listopadu přijel na okres za církevním tajemníkem, ujasnili jsme si, že už je opravdu zbytečnou figurkou, která mne jako faráře nemusí zajímat. Že „není proč se bát“, pocítili po listopadu křesťané v této zemi na vlastní kůži jako jedni z prvních. A následujících dvacet let jim přineslo svobodu, jaké se snad v historii těchto zemí ještě nikdy netěšili.

Právě křesťané by měli vědět, jak je důležité, když bytostné díky lze sdílet s druhými a zároveň adresovat ještě jiné instanci, než jsou představitelé církve, společnosti, národa. Adresovat je Hospodinu, třebas s o to větší chutí, že se nevysměje vděčnosti a radosti, byť se někomu zdála nepatřičná a naivní. Koneckonců, v jeho Tóře se o slavení svátku praví „Budeš se veselit ve všem dobrém, které dal Hospodin, Bůh tvůj, tobě.“ (Dt 26,11) Zkusme tedy jít výročí 17. listopadu naproti s textem Deuteronomia, a zjistit, co se při jejich setkání ukáže.

Že svoboda je dobrem nejpřednějším,

dobře věděl autor Deuteronomia, když do 26. kapitoly vepsal ustanovení svátků prvotin: Až půjdeš Hospodinu děkovat za to, že se ti urodilo a že máš zas na půl roku jisté živobytí, zástupně vyznáš nahlas před ostatními: Děkuji za ten dar dobrého živobytí Hospodinu jako Bohu, který dal našim otcům svobodu z egyptského otroctví! Struktura tohoto díkuvzdání soustředí vyznávající společenství jasně: Dar vysvobození, ten je od té doby, co je Hospodin Hospodinem a Boží lid Božím lidem, dobrem nejpřednějším. Společenství víry přitom tyhle díky nevyjadřuje jen za sebe, ale se svým díkuvzdáním jako „prvotina“ zastupuje celou společnost, v níž žije. Uprostřed ostatních – nevyznávajících, neslavících, nevděčných nebo jen příliš ponořených do svých starostí – vyznává a připomíná: Dar vysvobození stojí v základu všeho dalšího, co člověk, společnost, Boží lid prožívá.

Dík za podezřelou rychlost

Východoevropský komunismus se nakonec zhroutil tak rychle, že se na ty změny sotva dalo hned adaptovat. Při oslavách pádu berlínské zdi to znázornili vtipně, jako když se pokládá domino. Takhle se to jeví z perspektivy dvaceti let poté. Při svátečním rozpomínání nechť nám to slouží jako trvale povzbuzující připomínka:

Režim, který zotročoval půlku Evropy, zanechal po sobě neskonale obětí, zmařených životů a nadání, nevysloveně nářku, utrpení – vyznal se v zastrašování, fízlování, dusil a křivil to, co je v člověku dobré – režim, který zamořoval svým hospodařením vodu, vzduch i zemi – a hlubokou rezignovaností lidské duše – trestal obyčejnou lidskou solidaritu a chuť zastat se pravdy (přestože se třeba u nás odvolával i na tradice husitství a bratrství) – režim, který manipuloval s dějinami, tak že se ještě po 20 letech jeho lží dá úspěšně využívat – vymazával z paměti národa nekomunistické (ale i komunistické) osobnosti, ale taky mazal paměť celých měst – režim, který zbavoval lidi chuti něco dělat se svým životem a být prospěšný celku – režim, jenž sám o sobě vyhlašoval, že je na věčné časy – tenhle režim nakonec padl překvapivě rychle. V Maďarsku to byly roky, v Polsku měsíce, ve východním Německu týdny a u nás dny. Dodneška to budí podezření, a všelijací šťouralové za tím pádem vidí spiknutí, které bylo někde v zákulisí stejně zrežírované.

Když jako lid Boží děkujeme Hospodinu, smíme v tom nenadálém pádu slyšet spíš ozvěnu Božího: Člověče, chceš být vládcem, chceš vrýt svůj obraz dnům… jen seď na zemi, blázne, nesedej na ten trůn Iluzi, že sedí na božím trůnu, se komunističtí faraonové oddávali. Těm zdejším ten trůn viditelně jistily sovětské tanky. Když se dozvěděli, že pro ně ty tanky doopravdy nehnou hlavní a moskevští soudruzi prstem, začali se hroutit.

Slabost mocných a malověra bezmocných

Jak rychle se může ukázat slabost mocných, kteří si hráli na místního pánaboha, slyšíme právě z vyznání o tom, že Hospodin nás vyvedl v ruce pevné a paži vztažené. Ale ono se to neukazuje jen těm mocným. Ono se v tom příběhu ukazuje cosi i o těch bezmocných, ponížených a trápených – jako byly třebas církve a křesťané.

Jaké bylo volání (evangelické) církve? Volali jsme, jak o tom mluví biblické vyznání? Volali jsme nahlas – vysvoboď nás, nedá se tady žít? Kdybychom počítali, kolikrát se evangeličtí křesťané oficiálně ozvali, aby vyjádřili, nedá se tady žít, byly by na to moc i prsty jedné ruky. A když se ozvaly osobnosti nezávislé, neoficiální – např. kolem Charty – dostalo se jim z oficiálních církevních míst hlasitého pokárání. Podobně jako to schytal Mojžíš s Aronem od předáků Izraele: Pokáleli jste naši pověst u faraóna!

Slavíme toho, který se nenechal otrávit

Ale abychom to nenechávali jen na vedení církví, počítali jsme s Hospodinovou blízkostí a povzbuzením my sami? Rádi jsme v kostele zpívali „někdo mne vede za ruku, proto se nechci bát“, ale nebyl mimo ten kostel i naším pánem spíš strach? O kariéru, z pronásledování, ztráty zaměstnání, strach z šikany, posměchu nebo prostě z toho nepohodlí, které na malém městě přinese, když se někdo vydělí z davu?

Z vyznavačské proklamace o vyvedení z otroctví v Egyptě však slyšíme jasně: Hospodin naštěstí není bohem, který by se nechal odradit či otrávit předpostrašeností svých lidí. Otevírá cestu své svobodě a těm lidem dává jednoznačné svědectví: Mává, mává vám všem svobodná země jako lid víry. Nenechal nás tady úpět déle než 2×20 let. A i když k němu, zejména v těch druhých dvaceti letech, stoupalo spíš ustrašené vzdychání a řeči zahořklé beznaděje, než aby poslouchal prosby statečných a věrných svědků, přece shlédl na naše pokoření a vyvedl nás pevnou rukou a vztaženou paží.

Znamení cesty svobody

V těchhle momentech, kdy se zamíchají karty, co se zdály jednou provždy rozdané, vychází také jasně najevo, oč Hospodinu jde, kterým směrem vede cesta dál.

Nevede přes trůny těch, kdo si skrze zotročující a ponižující režim pomohli ke kariéře či mocensky výhodnému postavení. Nevede přes konexe s kamarádíčky, kteří dohazují či pokrývají výhodné kšefty. Nevede přes rodinné sobectví, vtělené do hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“.

Vede skrze solidaritu s pronásledovanými, skrze ručení těch, kdo třebas mnoho ztratili a právě na dně společenských žebříčků či na smetišti dějin, jak pohrdlivě komunističtí propagandisti říkali, poznali:

Zastávat se pomlouvaných, pronásledovaných a šikanovaných, stát při těch, nad kterými prý běh dějin zlomil hůl, otevírat ústa ve jménu těch, kteří byli násilím umlčeni, odstaveni, jejichž knihy se octly ve stoupě a kázání či písně měly být vymazány z paměti společnosti, být spolučlověkem, i když se to nevyplácí a většina si kvůli tomu klepe na čelo, myslet na prospěch celku, i když bych mohl natáhnout ruku a uspokojit teď hned svoje zájmyěkujeme za dar svobody, děkujeme i za ty, kteří uprostřed zastrašování a všeobecné přizpůsobivosti osvědčili toto spolulidství.

Takoví se během komunismu našli. Známí i neznámí. Z jejich zápasů a z jejich zkušenosti povstalo ono později posmívané a ironizované „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Postavilo hráz touhám ventilovat předchozí zbabělost. Umožnilo vyhnout se pasti msty za utrpěné křivdy a bezpráví. A také odolat pokušení budovatelů jakýchkoli lepších zítřků, které snadno strhne nadšení z toho, že „když se kácí les, lítají třísky“.

Dar riskujícího dárce

Slavit svátek svobody s vírou znamená vyznávat: Když Hospodin dává svobodu, nasvětluje, co je pro něj a cestu k jeho cíli podstatné. A taky riskuje. Riskuje, že se k lizu dostanou vyčůránci, převlékači kabátů, hochštapleři a populističtí krysaři. Byli a uměli se projevit i v církvích, bez rozdílu konfese. A riskuje i cynismus takových, kterým to s tou pravdou a láskou přišlo směšné a naivní a kteří dar svobody pochopili (někteří velice rychle) jen jako příležitost, jak se vyšvihnout, dostat nahoru, zvednout úroveň svých kont či moci. Bez toho risku by dar svobody nebyl darem svobody.

Ale když lid víry slaví svátek daru svobody, nenechá si těmi všemi nasadit klapky na oči. Slaví to podstatné. Patří k tomu i vyznání, nejsme ještě na konci cesty. Tohle ještě není cíl, ten je dál, tam se jde dýl. Svátek víry potřebuje dobrou liturgii, nebo aspoň dobrou píseň. K listopadu se pojí „Jednou budem dálvodnímu refrénu „Srdce mé to ví, už s tím počítá.“ Oslovení sváteční zvěstí srdci pomůže, aby s cílem počítalo a zároveň si nestěžovalo, že je tam daleko, že cestou otravují živlové, horko či žízeň. Svátek obnoví víru v blízkost „tvé svobody nade mnou“ – a připomene, že tahle víra není uprostřed dějin ani naivní ani marná ani neúčinná.