Po několika složitých inscenacích se Legendou o Velkém inkvizitorovi Brněnské Divadlo U stolu jako by vracelo zpátky na pomyslnou startovní čáru. Porozumění oběma demlovským performancím a především Wieselovu Soudu v Šamhorodu vyžaduje něco nepoměrně víc než umění vyznat se v zápletkách a nebýt zaskočen překvapivými zvraty v ději, neboť jejich odpovídající vnímání a čtení klade největší nárok v prvé řadě na náš vnitřní sluch. V násobné míře totéž platí i o poslední inscenaci brněnské sklepní scény. Samo představení dává svým minimalismem vzpomenout na Derflerovy režijní kreace z doby zhruba před deseti lety. Ale je tu určitý posun, rozdíl. Zatímco například dramatizace Dostojevského povídky Sen směšného člověka byla typickým divadlem jednoho herce hýřícím expresivitou, Legenda o Velkém inkvizitorovi, při níž dramatizátor použil rovněž dialogů bratří Ivana a Aljoši, se odehrává v téměř zcela oproštěném prostoru – krom hry světel a stínů je jedinou rekvizitou židle. Ani Legenda se neobejde bez expresivních blýskavic, ale od počátku vnímáme odlišný referenční systém. Minimalistická závaží nic netlumí, spíše vtiskují hereckým kreacím Viktora Skály (Ivan) a Jiřího M. Valůška (Aljoša) zcela specifickou podobu. Derflerova svého druhu „beckettovská břitva“ není samoúčelná a neomezuje se jen na jeviště a herce. V Dostojevského textech jde o otázky obecné platnosti a dosahu, nikoli o jurodivé výplody „ruských chlapců“, které by chtěly zpochybnit naše jistoty; odtud i „nepravoslavný“ hudební doprovod – J. S. Bach.
Ivan říká: „Žít se chce a já žiju, i když to není logické.“ Nevěří v logiku světa. Nenachází jeho logos, smysl, neboť je pro něj nepřijatelné, že by svět mohl být stvořením dobrotivého a spravedlivého Boha. Je v něm zlo, a to radikální zlo – nejen místní vada na kráse, již architekt vesmíru vyvažuje dobrem v jiné jeho části. Skála vtiskuje Ivanovi aluru dravce, násilníka, jeho agresivita je úměrná radikálnosti jeho postulátů. Valůškův Aljoša je nejistý, bezbranný, ale i útrpný, soucitný: Ivan se na něj vrhá jako dravec na kořist, smýká jím po zemi. A nedokáže-li Aljoša čelit Ivanovým drásavým otázkám (mučení, zabíjení dětí) jinak než zakřiknutou horlivostí a vroucností, jak jej nemá jeho bratr považovat za pokrytce, sklání-li se před něčím, co pro „geometrický rozum“ představuje pohoršení, nepřekonatelnou překážku? Individuální problém Boha, který nemůže být, neboť by v opačném případě nemohl dopustit zlo, má svůj „sociální“ převod – a o tom vlastně je Legenda o Velkém inkvizitorovi. V inscenaci se neobjevuje na divadelní výpomoc žádná třetí osoba, která by zlověstnému starci vtiskla podobu – vše je dílem Ivanova sugestivního líčení. Pokušení velkého inkvizitorství není vynález nebo specialita katolicismu, církve. Jde o obecně lidský problém. Co se zbloudilým lidským stádem, není-li Bůh? Je jiná pravda pro zasvěcené (vědoucí, že za vším je „velké nic“), jiná pro ty, již mají být vedeni. Velký inkvizitor nebo Velký Bratr jsou nihilisté – a mistři manipulace.
Bratři se nakonec rozcházejí v pokoji, smířeni, ale „nevyřešeni“. Aljoša sice Ivanovi říká, že jeho báseň je chválou Krista, nikoli jeho hanou, jak původně zamýšlel, a nakonec jej neokázale políbí, ale řešení otázky, jíž se Ivan mučí a jíž trápí svého věřícího bratra, se nenachází v tomto našem trvání, ale v trvání budoucím. Můžeme si položit otázku z druhého konce: Co je člověk bez Boha? Vyčerpává se jeho míra pouze tím, co váží? Tím, co jí, a tím, co vyměšuje? Boží „tragédie“ spočívá v tom, že u bytosti, již stvořil k svému obrazu, nemohl snížit laťku, a vybavit ji svobodou čtvrtinovou nebo poloviční. (To si ostatně v konfrontaci s Kristem uvědomuje i Velký inkvizitor.) Francouzský pravoslavný teolog Olivier Clément v souvislosti s touto otázkou cituje známou dětskou hádanku: Může Bůh, je-li všemohoucí, stvořit kámen, který je těžší, než by dokázal sám unést? Může, naše lidská epopej je toho důkazem, včetně hrůzného rubu naší lidské svobody. Stál by v jiném případě člověk Bohu za stvoření? Derflerova Legenda o Velkém inkvizitorovi nás neponechává na patovém rozcestí: na závěr slyšíme recitaci slov Janovy Apokalypsy o novém Jeruzalému stavěném v budoucím trvání nikoli z kamenů – ale z lidí.
CED Brno – Divadlo U stolu: Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Legenda o Velkém inkvizitorovi. Jevištní adaptace tří kapitol románu Bratři Karamazovi. Překlad Prokop Voskovec. Jevištní adaptace, režie a výběr hudby František Derfler. Scéna: František Derfler. Kostýmy: Eliška Ondráčková.