Ke knize Aleše Březiny Řetěz bláznů, která před nedávnem vyšla, nejsem s to přistupovat nezaujatě, čistě jako k literatuře. V tomto smyslu by neměla knížka uniknout mladým a svěžím současným kritikům. Vyvolala ve mně příliš mnoho osobních vzpomínek. Četl jsem ji poprvé začátkem osmdesátých let v samizdatu, a první, co jsem teď udělal, bylo, že jsem vyhledal pasáže, které jsem si pamatoval, byl jsem zvědavý, jestli je má paměť uchovala věrně.
Přijdou falešní proroci a řeknou vám: zahoďte minulost ve jménu budoucnosti, ale já pravím vám: chraňte si minulost, dostali jste ji darem od Boha…
A přesný citát:
Prorok řekl: Milujete budoucnost, protože nezavazuje, ale já vám říkám: Krásná je minulost, protože jste ji dostali darem od Boha. Střezte si ji, abyste ji ve jménu budoucnosti neztratili v přítomnosti.
Anebo:
Člověk se osvobodil od přírody, takže v zimě miluje nejsilněji.
A přesný citát:
Všechno se rodí na podzim, přes zimu vykvete, na jaře zestárne a v létě umře. Tímto opačným koloběhem žití se odlišil člověk od přírody. Proto člověk v zimě miluje nejsilněji.
A ještě než jsem začal znovu číst, vzpomínal jsem na konec sedmdesátých, na Alešův odlet, na těch pár setkání s ním. Potkal jsem ho díky nejstaršímu bratrovi, přes něj jsem poznal hodně lidí té generace před mou generací. A mezi nimi Aleš Březina něčím vynikal.
Generace disidentů a lidí nekonformních před námi se vyznačovala jistou zatrpklostí, pořád jsem slýchal, jak někdo nemůže publikovat, jak může psát jen do šuplíku, jak zavřeli divadla, jak se nemůže filmovat, vystavovat atd. V té všeobjímající skepsi nás (mohu mluvit alespoň za sebe a mohl bych jmenovat pár svých přátel) ani nenapadlo psát, filmovat, netroufali jsme si jakkoli tvořit, a pokud ano, vůbec jsme nemohli pomyslet na nějakou formu zveřejnění, třeba i samizdatovou. Většinou jsme se ale neodvážili cokoli dělat, a když, tak s tím neotravovat. Zatímco oni, ti před námi, zažili šedesátá léta a ještě se uměli svobodně vyjadřovat a ještě dokonce publikovali.
Žili jsme v tom, že ti před námi, ti uměli žít, když se ještě dalo leccos, a nám, že nezbývá než opíjet se po hospodách. Oni si naříkali, že už nemohou, my jsme v tom vyrůstali a ani nás nenapadlo, že bychom mohli. Nezbývalo nám, než koukat, jak oni trpí. Cítit s nimi, když oni nemohou nic, tak my tuplem. Na otázky, které jsme si ani nestačili položit, oni nám již odpovídali. Byli před námi v té temné a husté době, v níž jsme my sotva dýchali a vyrůstali návdavkem ještě v jejich stínu. (Z něhož jsme vyšli vlastně teprve až v souvislosti s tím, co vyústilo do listopadové revoluce.) Byli jsme děti normalizace a chtělo se po nás, abychom byli normální. A my se stávali nenormálními. Tak nenormálními, že nás nezajímal ani fotbal ani hokej.
V tom ovzduší nářku a fňukání působil Aleš jako výsadkář z jiného světa. Neměl padák, ale měl kolo, na němž se zjevoval a zase mizel. Točil film. Žil biblí. Propojoval evangelijní zvěst se svým životem. A třeba i s fotbalem a s hokejem. Velmi svobodně. Nenaříkal si. Jeho jakoby se ona tehdejší „blbá nálada“ nedotýkala. A byl hrdinou, který odmítl vojenskou službu, jíž jsme se my báli. Když odlétal do emigrace, neznámo na jak dlouho, kdoví jestli ne na věčnost, dával si s přáteli sraz v Království Božím.
Pár let po onom legendárním odletu z Prahy Ruzyně (byl jsem tehdy snad poprvé perlustrován) se mi dostal do rukou Řetěz bláznů a pokusil jsem se toho řetězu taky chytit. Nakonec jsem skončil na Teologické fakultě Betonového města (čili Komenského teologické fakultě), jenže já ji na rozdíl od Aleše dokončil, jelikož jsem byl asi dost konformní. Ti starší mi říkali, napřed dostuduj, a pak teprve podepiš. Nemá cenu, aby ses nechal vyhodit. Tak jsem podepsal Chartu 77 až po poslední zkoušce.
Nicméně taky se mi prolínaly biblické příběhy s vlastním životem a do kázání se mi cpaly první literární pokusy. To je něco, co jsem si uvědomil až nyní nad knižním vydáním Řetězu: že jsem byl zřejmě právě v tomto bodě Alešem nakažen, infikován. A tak první povídky, které jsem psal, byly „variace na staré biblické příběhy“.
Později jsem se seznámil s člověkem, který byl Alešem také nakažen, s Honzou Hrabinou. Jako on hodně jezdil na kole a jako on odmítl vojenskou službu a šel za to do kriminálu. A Honza mi, rok dva po svém propuštění, o Alešovi a o té partě kolem teologické fakulty hodně vyprávěl. Pochopil jsem, jak se některé životní příběhy Alešovy prolínají s jeho povídkami, a rovněž proto k nim nemohu přistupovat jako ke kterékoli jiné literatuře.
K tomu, vnímat tu knížku spíš jako dokument, svádí i to, že sám autor v redakci tohoto prvního knižního vydání proložil původní text vlastními vzpomínkami. Minulost je důležitá pro autora stejně tehdy jako teď. Jednal jsem s Alešem o vydání před asi deseti lety, a moc jsem nechápal, co chce do knihy dopisovat. Teď jsem pochopil. Minulost a paměť. Neztratit paměť. Proto ta doplnění. To mi mluví z duše. Myšlenkami o minulosti a o paměti je kniha prosolena. O minulost a o paměť v ní jde. O příběhy, o kroužky z řetězu.
Pak zmizí i to, až nebude paměť. Co bude potom, až tě třetího dne vyhrabou ze sněhu a ty se budeš skelnýma očima dívat kamsi nahoru. (Betonové město)
Na Bílou sobotu 2012
Aleš Březina, Řetěz bláznů
EMAN 2012