Ohlédnutí za mezinárodní akademickou konferencí Charter 77: From the Assertion of Human Rights to a Democratic Revolution 1977–1989 (Praha, 21.–23. 3. 2007)
Dr. Katharina Kunter je německá historička a právnička, vydala publikace o mezinárodních vztazích, církevních dějinách posledních desetiletí, lidských právech. Když jsem se s ní seznámila, velmi rychle souhlasila s tím, že napíše něco pro Protestant. Pro začátek o konferenci o Chartě 77. Čekala jsem sebevědomý analytický text – a pak přišel článek, v němž komentuje konferenci jako pozorná a skromná příchozí. Na závěr roku a připomínku prosincového Dne lidských práv se velice hodí. mž
„Svobodný svět dluží Chartě 77 velký dík,“ pronesl někdejší nizozemský ministr zahraničí Max van der Stoel v kruhu předních pamětníků, kteří se sešli ve středu večer v Národním muzeu. Tehdy v únoru 1977 měl odvahu přijmout Jana Patočku a tím zahájit mezinárodní uznání Charty 77. Nadto patří k těm nizozemským protestantům, kteří se po druhé světové válce osobně i církevně zasadili o smíření s německým sousedem. Tedy významný muž 20. století – a já ho nyní smím slyšet nyní a zde v Praze o třicet let později. Na okamžik jsem si přála, abychom v Německu měli – když už ne nějakého Václava Havla – alespoň nějakého Maxe van der Stoela.
Ale s německým příspěvkem k Chartě to dopadlo dosti skromně. Je tu Gerd Poppe; jeden z mála východoněmeckých opozičníků, který měl osobní kontakty s jednotlivými signatáři Charty, jako třeba s Petrem Uhlem. Hnutí za občanská práva Iniciativa za mír a lidská práva, které v r. 1986 spoluzaložil, si Chartu 77 zvolilo jako jakýsi model opoziční práce. Poppe působí německy seriózně, ale nezdá se, že by oplýval energií. Také na Bernda Gehrkeho, který v jednom panelu vystupuje jako stoupenec opozice v NDR a historik, se trochu lepí prach. Cítí se být příslušníkem „kritické kulturní opozice“, k níž se v NDR řadili i marxističtí opozičníci jako Rudolf Bahro a Robert Havemann. Osobní kontakty s Chartou v těchto kruzích nejspíš neexistovaly. Myslím na tehdejší Bahrův soud o Chartě 77, kterou charakterizoval jako iniciativu redukovanou na „nepolitickou“ minimální platformu a jako krok zpět:1 „Rapidní ideologický úpadek ve východoevropských zemích, který představoval srpen 1968, je charakterizován tím, že se většina opozičních elementů obrací zpět k čistě liberálně-demokratickým požadavkům, ke kampani za lidská práva; tedy k pozici, která je nejširší a zároveň nejplošší a nejvíc bezobsažná.“ O třicet let později bychom snad mohli od zástupce tohoto úhlu pohledu očekávat sebekritické ohlédnutí. Mnohem svěžeji vystupuje naproti tomu Wolfgang Templin, jeden z prvních mluvčí Iniciativy mír a lidská práva. Připomíná s jemnou ironií bytostnou příbuznost, o které si tehdy v NDR mysleli, že je s Československem pojí: obě země zažily sedmdesátá a osmdesátá léta jako nesmírně tíživou a statickou dobu bez naděje na reformu – a chyběla jim polská „vychytralost“.
Ale já jsem do Prahy nepřijela proto, abych poslouchala Němce. Ne, především jsem alespoň jednou chtěla vidět signatáře Charty 77, být s Václavem Havlem v jedné místnosti a cítit dějiny. Ve čtvrtek večer mám mimořádné štěstí a sedím přímo proti bývalému prezidentovi, ve druhé řadě, a ta je vlastně první, neboť přede mnou, trochu stranou, sedí jen český ministr zahraničí. Tento večer se hodně fotí. Ze svého skvělého místa můžu v naprostém klidu pořídit krásné fotky a dokonce i krátké video se zvukem. Pouhým okem vidím, jaké má Havel hodinky; vypadají velmi účelně a prakticky, ale nejsou moc pěkné. Můj pohled putuje dál a zastavuje se na hnědém koženém náramku pod hodinkami. Jakpak je to asi s tímto páskem? Měl ho na sobě tehdy, když podepsal Chartu? Když byl poprvé zatčen? Je to symbol kreativní nepoužitelnosti nyní světově uznávaného reprezentanta? Nebo stará vzpomínka na lásku v letní trávě? Poslední myšlenka se mi líbí nejvíc. Havel musel být v šedesátých a sedmdesátých letech nejen zajímavým, ale i atraktivním mužem.
Havel hovoří naléhavě, svírá a rozvírá dlaně a svýma velkýma ušima, pronikavýma očima a špičatým obličejem občas připomíná pouštní lištičku. V extrémních podmínkách prostě dokázal nalézt vodu k životu. Tuto zkušenost máme využít, abychom dnes pomáhali utlačovaným v diktaturách a totalitních režimech a byli s nimi solidární, zní jeho apel. Kdo jsou dnes tito utlačovaní, to sice tento večer výslovně neříká, ale snad v tento okamžik myslel na kubánské disidenty. Ale možná taky ne. Možná to nechal zcela vědomě otevřené a všeobecné. Ráda bych věděla, jak Havel myslí. Konkrétně? Abstraktně?
Diskuse na pódiu končí. Přesto že mám tak strategicky výhodné místo, propásla jsem vhodnou chvíli – a už je Havel obklopen novináři a sen o autogramu se rozplynul. Později vidím jeho stěsnaně kulatý a měkký podpis na výstavě o Chartě 77 ve foyer univerzity a fotografuji ho. Tak lehce se dají někdy přivlastnit dějiny.
Druhým důvodem, proč jsem přicestovala do Prahy, jsou Plastic People of the Universe, ona legendární skupina, která byla podnětem k založení Charty 77. Dostalo se jim už přívlastků jako „Psychodelic Rock“ nebo „český Velvet Underground“. Pár úplně přemrštěných východních Němců je srovnávalo dokonce s Wolfem Biermannem. Když se dají do hraní, Národní muzeum je působivě osvětleno, na schodišti stojí par palem. Na jevišti stojí jiná generace. Před několika měsíci jsem byla na jubilejním koncertě Dubliňanů „It’s too late to say good bye“. Chtěla jsem jednou slyšet naživo hudbu mých rodičů. Irové rockovali se svými dlouhými vousy po jevišti, řekli pár skutečně veselých vtipů, hráli strhující folk a byli prostě velice, velice úctyhodní. Cool dědečkové. Nejen melodie mi dnes večer ten koncert připomínají. S trochou stesku a lítosti naslouchám tónům, které navzdory hranicím hovoří vlastní srozumitelnou řečí a vydávají svědectví o mladosti, svobodě, sklíčenosti, naději, bolesti, protestu a vtipu. V jejich hudbě mohou být doma všichni. Wolf Biermann naproti tomu zůstal východoněmeckým písničkářem.
Oba následující konferenční dny doplňují mozaiku Charty 77. Probírá se nezájem současné vlády, mezinárodní solidarita, a také chybějící podpora ze západu. Rozdíly mezi polskými a českými disidenty, vztah mezi slovenskými a českými signatáři, federální akce proti Chartě. Je tu pár dojemných momentů, třeba když Milan Hauner při panelové diskusi říká, že v tomto univerzitním sále byl naposledy v r. 1968 jako student – poté emigroval do Velké Británie, později do USA. Hlásí se o slovo známí i méně známí chartisti a vědci. Občas je to dost abstraktní a sedmdesátá léta jako by byla někde velmi daleko. To kdyby tu nebyly ženy Charty 77. Ženy, o které se nikdo nezajímal, jak vypráví ve čtvrtek večer mladá filmařka Tereza Svěráková. Její krátké filmové portréty přibližují zoufalství a útisk doby. „Nenatáčejte mě, když pláču,“ říká Petruška Šustrová, která později odešla do exilu. Také Anna Šabatová pláče, když mluví o zatčení a jak u ní na chodbě seděla tajná policie. Ani po třiceti letech není strach ze všemocného státu zapomenut. Ale občanská statečnost a víra, že se angažmá za lidská práva a svobodu vyplácí, zvítězila. A ženy Charty 77, které během konference angažovaně diskutují, svítí do pošmourného března jako zlaté srdce opozice.
Na konci konference mi nejde z hlavy nadpis krátké statě Ladislava Hejdánka: „Patří Charta 77 do muzea?“ ptal se před delší dobou. Samozřejmě myslel, že ne, neboť tázání po pravdě, svobodě a lidských právech žije dál. A přece si myslím: Ano, Chartě 77 náleží místo v muzeu. Její signatáři tvořili dějiny a pro mladé generace patří už ke kolektivní paměti vztahující se na nejmladší občanské dějiny Evropy – i když jejich aktéři jsou nyní ještě čilí.
Přirozeně jsem jen pozorovatelkou z jiné doby, z jiné země a z jiné generace. Jsem daleko a nebyla jsem u toho. A přece se mi zde v Praze, 30 let po podpisu Charty 77, přihodilo něco podivuhodného: Seděla jsem s dějinami v jedné místnosti a směla jsem se jich uctivě dotýkat.
1 Citováno podle Jana Skály, Die ČSSR. Vom Prager Frühling zur Charta 77, Berlin (West) 1978, S. 10: R. Bahro, Sechs Vorträge über das Buch „Die Alternative“, Köln Frankfurt 1977, S. 13.
přeložil Ondřej Kolář