Kdy je naše kázání křesťanské? Jenom, když výslovně zazní jméno Ježíš a titul Kristus? Podstatnou a zásadní otázku vznesl v Protestantu 4/06 Aleš Wrana. Zastává názor, že nestačí jen mluvit o Bohu, ale je vždy nutno mluvit (kázat) explicitně o Ježíši Kristu. Omlouvám se předem, pokud překrucuji hlavní smysl jeho článku, ale tak jsem jej pochopil. Osobně se však s tímto stanoviskem neztotožňuji. V několika bodech si dovoluji naznačit proč:
1) Ačkoli v našich kázáních výslovně nepadne o Ježíši Kristu ani slůvko, je v nich vždy implicitně přítomen. Nemusíme se o to ani nijak snažit. Je přítomen a nemůže tomu být jinak. Protože jakékoli naše mluvení o Bohu a vydávání svědectví Hospodinu, Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu, je nám, křesťanům z pronárodů, možné jedině skrze Ježíše Krista a ne jinak. V tomto smyslu platí přeci janovské: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6) Kristus je základem každého našeho kázání, aniž by byl jmenován.
2) Kázání zaznívá v bohoslužebném rámci. A liturgie křesťanských bohoslužeb dává tedy každému kázání zcela jednoznačné předznamenání a vyznění. Pak je ovšem problémem ne kázání samotné, ale jeho vytržení z celku bohoslužeb. Jeho povýšení na bohoslužbu samu. (Je logické, že v časopise nemá smysl a význam otiskovat celou liturgii. Tištěný text nemůže nahradit živé společenství, v němž bohoslužby probíhají. Ale při čtení kázání bychom si skutečnosti takového „vytržení“ měli být vědomi.)
3) Kázání je také útvar, v němž není nutné říct zcela a úplně všechno najednou. Není to nějaká malá „dogmatika“, která musí obsahovat vše od Adama přes Krista až k poslednímu soudu. Jde o „příležitostnou“ promluvu, která dalšího sedmého dne dojde svého volného pokračování. Tak totiž jako kazatelé na sborech působíme, nikoli jednorázově, ale dlouhodobě. Další neděli (či svátek) máme možnost mluvit opět. Lidé přicházejí víceméně pravidelně. Jako kazatelé máme čas a příležitost kázat „na pokračování.“ A proto není možné z jednoho kázání vyvozovat závěry.
4) I křesťanskému kázání je přiměřené nechávat starozákonní texty vyznít v jejich předkristovské podobě a významu. Církev Písma Izraele přijala jako nedílnou součást svého biblického kánonu. Zajisté i proto, že mnohá místa vztáhla na Ježíše Krista jako předpověď jeho příchodu a působení. Ale ne vždy jde o skutečnost zcela bezproblémovou a vydařenou – viz Matoušovo podání o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma na dvou zvířatech zároveň na základě slov proroka Zachariáše. Je otázkou, zda takto chceme s Písmem zacházet ve svých kázáních. Příklon k tomu, abychom starozákonní zvěst nechávali vyznít s respektem k jejímu vlastnímu zvěstnému záměru a násilně ji nevtlačovali do našich předem připravených škatulek a forem, včetně povinného „christologického apendixu“, se mi jeví jako mnohem přiměřenější. U někoho takový přístup může vzbudit otázku, zda na starozákonní texty potom vůbec kázat. Záporná odpověď by vedla ke ztrátě nesmírného bohatství, které v první části našich Písem smíme nalézat.
5) Jaký je vztah evangelia ke starozákonní moudrosti? Při kázání evangelia nejednou zvěstujeme právě i tuto moudrost. Je totiž jeho součástí. Sám Ježíš na mudroslovné spisy Izraele navazuje a káže na ně. Takový Kazatel či redaktor knihy Přísloví by se jistě zaradovali, kdyby četli např. Ježíšova slova o vztahu k majetku a o zabezpečení života z Kázání na hoře (Mt 6) nebo podobenství o boháči a stodolách (L 12). To, že zde Ježíš čerpá z mudrosloví, je zcela nepochybné. Je to základ těchto i dalších jeho promluv a jeho chování (užívání dobrých Božích darů při hostinách, až mu jeho protivníci přiřadili nelichotivou nálepku „žráče a pijana vína“). V těchto pasážích evangelia nijak Ježíš nevyzdvihuje sám sebe a své mesiášství, a už vůbec ne výslovně. Ke starozákonní moudrosti se však přiznává a vede k ní i své učedníky a posluchače. Jsou tedy témata a chvíle, kdy má své oprávněné a nezanedbatelné místo i v našem kázání.
Ačkoli Aleš Wrana žádal o radu zkušenější kazatele, sebral jsem odvahu, ač služebně i věkem mladší, a předkládám k uvážení a k diskusi těchto pět bodů o křesťanském kázání a o místě a způsobu užití starozákonních textů na našich kazatelnách.