Zlatým teletem současnosti se stalo vše, co je autentické a upřímné. Myslet něco upřímně už je na pokraji vtipu. I když Stanislav Gross zemřel, jeho výrok se stal nesmrtelný. Takto nesmrtelné se však nestanou bonmoty jeho spolustraníka. Asi proto, že po tom tolik touží. Proč je pro mne upřímnost tématem? Co mi na ní vadí? Proč ji vidím jako modlu! Asi proto, že tak často slyším: Myslím to upřímně? Je to totéž jako vážně, že je to záležitost, jíž se neodvážím obejít? Upřímný je pohled vraha, který na sobě neshledává žádnou vinu. Upřímný je pohled zloděje, který byl okraden o čas svého života jen proto, že pod ním náhodně povolily dveře, a on musel, situace ho nutila, okrást tu domácnost? Upřímný je pohled kohokoli, jen když mu příležitost dala šanci. Upřímné! Co to vlastně je? To, co ze mne vychází? To však je podle Ježíše to, co nás znečisťuje. Ti, kdo nemyslí, myslí ovšem upřímně. Myslí však jejich hlava? Měli jsme theologa, vyhledávaného kazatele. Už nemáme. Myslel to totiž upřímně. Anebo o sobě si to myslel upřímně, ale byla to pravda? Je upřímnost víc než pravda? Ale vždyť on si to upřímně myslel. A tuto svou pravdu dal na oltář svého modlářství. Už je z něho ateista. Upřímný ateista. Stejný protimluv jako když se řekne upřímný antikomunista. Upřímný ke komu? A za co? V té otázce zazní, za co vyměním své zdání, že jsem upřímný? Co chci dostat? Kdo je upřímný, má srdce ze zlata: studené ruce, upřímné srdce. Jenže takové zlaté srdce je stejného rodu jako zlaté tele. Všechny hodnoty i vztahy poměřuje zlatem. A city proměňuje v ryzí zlato nebo falešné stříbro. To, co z nás vychází, to nás znečisťuje. Ať je to slovo, nebo výmětek, slovo upřímnost zahrnuje obojí.
Oč víc je odstup. Právě oklikou, ne přímo, vede cesta do našeho srdce. A o takovou cestu jde. Aby vedla odněkud někam. Ne přímo na cíl! Ne tam, kde lítají třísky a dítě se vylévá s vaničkou. To, kam jde náš cíl, je důležitější, než že tam budeme o sekundu později než náš bližní.
Být upřímní, to znamená přizpůsobit se schématům tohoto věku. Kdežto reflexe nás láme, posílá zpět. Jdeme pak oklikou, z odstupu. Nejdeme nijak rychle, ale čím dál pomaleji. A proto poctivě!
Každý spisovatel či básník v určité části své tvorby podlehl okouzlující hře na upřímnost. A kdyby nám upřímně doznali, (čehož bychom se od nich určitě nedočkali), co toto období pro ně znamenalo, přiznali by, že to byla hra s ohněm. A ne každý ji zvládl tak jako Ludvík Vaculík v Českém snáři: aniž by se moc nepopálil.
V našich církvích ze zkušenosti víme, že hra na upřímnost se nevyplácí. Ba dokonce dopadá hůře než „hra na flašku“. Ti upřímní dopadají hůře než farizeové, kteří raději polykali velbloudy, než aby se statečně vyznávali za ty příkladně upřímné.