Ukřivděnost bílého muže

Číslo

dokončení rozhovoru s Janem Krajhanzlem

V druhé části rozhovoru o výzkumu občanské angažovanosti (viz Prot 4) navazujeme tam, kde jsme minule skončili: u povídání o sílících autoritářských náladách v České republice a jiných zemích, jejich kořenech i projevech a o jejich vlivu na směřování společnosti.

Nejen ve střední Evropě, ale také v dalších evropských zemích nebo ve Spojených státech dnes můžeme pozorovat nárůst izolacionistických, konzervativních, xenofobních hnutí. U koho získávají tato hnutí svou podporu?

Lidé, o kterých mluvíme, se cítili vyčleňovaní a ohrožení ve svém životním stylu ještě předtím, než do Evropy přišla takzvaná „migrační krize“. S nedůvěrou a znepokojením sledovali nejrůznější návrhy politiků, institucí a iniciativ, které by mohly zasáhnout do jejich života – například že by motoristé neměli umožněný vjezd do centra měst, že by si kuřáci nemohli zapálit v hospodě, že by jejich dítě chodilo do školní třídy s mentálně postiženými spolužáky nebo že by po nich někdo chtěl, aby byli u porodu. A čím víc je takových návrhů a opatření, tím víc sílí – typicky mezi bílými muži ve středním a starším věku s docela dobrými příjmy – ten pocit až křivda, že se stávají největší menšinou ve své společnosti. Když se na tento pocit „křivdy bílého muže“ podíváme zvenku, může nám připadat podivný – už proto, že ti ukřivdění jakoby neměli představu o životě skutečně diskriminovaných, nikdy ani na sekundu nezažili, jaké to je být v české společnosti například Romem, muslimem nebo gayem. A přesto se považují za utlačovanou skupinu a mají dojem, že systém dnes vychází vstříc různým minoritám, avšak na jejich úkor. A dnes tito lidé nacházejí svůj protestní hlas a volají společně po tom, co nazývají právem rozhodovat „doma“ o svých věcech, volají po diktatuře většiny.

A jakou vizi mohou tato hnutí nabídnout společnosti?

Mohou nabídnout dvě základní věci, které spolu souvisejí. Primárně je to pocit bezpečí. V tomto hnutí se nejvíce angažují ti, kdo se v tomto světě necítí bezpečně. Pocit ohrožení u nich vyvolává například migrace, terorismus, problémy v sociálně vyloučených lokalitách či norský úřad odebírající české děti z rodin, avšak obecněji je pro ně ohrožující otevřenost celému tomu velkému světu v jeho složitosti, různorodosti a proměnlivosti. Je to otázka žebříčku hodnot, a určitá část společnosti upřednostňuje před ostatními hodnotami – jako je třeba svoboda, demokracie, solidarita či lidská práva – právě pocit bezpečí. Život v otevřeném světě, v němž se setkáváme s etnickou, kulturní, náboženskou i sexuální různorodostí, vyžaduje určitou dávku sebejistoty a tolerance. Úzkost vyvolaná jinakostí, která hledá bezpečí za každou cenu, není přitom ani tak otázkou věku, jako spíše osobnosti. To, co nabízí ve Spojených státech Trump, ve Velké Británii Farage, v Polsku Kaczynski, v Maďarsku Orbán, na Slovensku Fico, v Rakousku Hofer nebo u nás Zeman, je pocit bezpečí, neboť se snaží dát lidem prostřednictvím národovectví a kulturního šovinismu pocit, že v tom velkém matoucím světě někam patří. Přijde mi výstižné, že se o tomto typu politiky píše jako o politice identity. Je to snaha o návrat do bezpečného a malého světa, našeho světa, jak se říká – „smrádek a teploučko“.

A není to krátkodechá nabídka? Svět se pravděpodobně bude globalizovat dál a tato reakce pak vypadá jako boj s větrnými mlýny…

To je otázka. Nejsem si jistý, zda se svět bude dál globalizovat. Už nyní slyšíme v různých zemích hlasy, které volají po daleko větším izolacionismu – politickém, bezpečnostním, kulturním. A to je právě ta druhá věc, kterou nová autoritářská hnutí společnosti nabízejí: kromě pocitu bezpečí žádají zvýšenou míru kontroly nad „svým“ světem: nepouštět si do země cizí vlivy, nenechat si do věcí od někoho zasahovat, hlavně si dělat vše po svém. Jelikož se tyto hlasy ozývají z celého západního světa, je na místě se ptát, zda tento izolacionismus nepřeváží. Může pak mít mnoho podob: vystoupení z Evropské unie, obnovení hraničních kontrol, restrikce vůči progresivisticky orientovaným nevládním organizacím, nárůst kulturního nacionalismu – v tom všem je určité zvýšení národní kontroly skutečně možné, jakkoliv nebezpečné. Obávám se však, jak by tato hnutí volající po bezpečí a kontrole reagovala na fenomény, které nedokážou regulovat standardními demokratickými prostředky. Pokud se například vypraví do Evropské unie pět milionů lidí z Blízkého východu, vy jste izolacionista a tito lidé vám stojí na hranicích, co s nimi uděláte? Politicky nekorektní prohlášení nepomohou, žádný zákon také ne, co uděláte? Začnete na hranicích střílet?

To je moment, kdy tato hnutí docházejí k návrhům dříve nemyslitelných řešení: že máme potápět lodě s uprchlíky, že máme na hranicích střílet. Právě okamžik té zoufalé snahy regulovat neregulovatelné je ten bod zlomu, kdy se z lidí závislých na bezpečí a kontrole, kteří chtějí – víc než co jiného – „smrádek a teploučko“, stávají podporovatelé, hybatelé a nakonec i vykonavatelé militantních xenofobních politik.

Politika bez politiky

A není právě v dnešní době řešením širší občanská angažovanost veřejnosti?

Když se dnes podíváme na rostoucí autoritářská hnutí v různých zemích, připomínají nám, že občanská angažovanost sama o sobě není nic dobrého: může mít různé cíle a různé podoby – občanská angažovanost je spojena s antimigračním hnutím stejně jako s pomocí v uprchlických táborech, se šířením etnické nenávisti stejně jako s bojem proti diskriminaci etnických menšin.

Podobně ani nelze očekávat, že by se někdy angažovaly prakticky všechny sociální skupiny – jak ukazují například výsledky z našeho výzkumu, u mnoha lidí klesá jejich občanská angažovanost v době, kdy zakládají rodiny; dalším lidem brání – zejména ve stáří – v nějakém větším angažmá například zdravotní problémy, jiní lidé většinu svého času věnují obstarávání obživy prostřednictvím několika úvazků. Nemyslím si tedy, že by bylo dobré někoho z občanské pasivity vinit, různá míra občanské aktivity je v rámci společnosti přirozená.

Přesto: Není podmínkou zdravého fungování společnosti větší zapojení co nejširší části společnosti do participace na věcech veřejných?

Určitě je co nejširší zapojení veřejnosti do politického dění ku prospěchu, už proto, že zvyšuje identifikaci lidí se společností a jejich důvěru ve svět kolem. V souvislosti s tím mi v České republice připadá zajímavé, kolik lidí angažovaných v řadě prospěšných aktivit se drží zpátky v politické participaci. Nemyslím tím jen odmítání členství v politických stranách, ale širší neúčast na politickém životě společnosti – tedy neochotu sledovat a komentovat politické dění na různých úrovních, participaci na politických akcích, komunikaci s politiky.

Kde se tento rozpor mezi apolitickou a politickou angažovaností bere?

Připadá mi, že ten předěl mezi politickou a apolitickou angažovaností můžeme hledat už v normalizaci, kdy se prohluboval příkop mezi straníky a zbytkem společnosti, jenž se angažoval v nejrůznějších „zájmových aktivitách“. Dokonce i sametová revoluce stála na dost apolitické rétorice, pamatuji si heslo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny“. To bylo příznačné: ta víra v apolitickou politiku slušných lidí, kteří se vždy dohodnou a najdou všeobecně prospěšné řešení. Připadá mi, že tohle myšlenkové dědictví je pořád živé, i díky působení Václava Havla; od sametové revoluce se projevovalo sympatiemi veřejnosti k úřednickým vládám, vysokou popularitou nestranických odborníků, odporem k ideologiím a hledáním takzvaně neideologických řešení. A tahle víra v havlovskou apolitickou politiku slušných lidí pořád nekončí, jen postupně degeneruje – už se jako za Havla ani nepřemýšlí o politických idejích, části veřejnosti zůstal jen odpor k politickým ideologiím a znechucení politickými stranami, které je zároveň spojené s oblibou technokratických řešení v politice. Politická soutěž přestává být soutěží politických programů, ale stává se soutěží osobností kandidátů, předhánějících se díky politickému marketingu ve své lidskosti a slušnosti.

Jaké to má důsledky?

Máme za sebou volební úspěch a následné zklamání z apoliticky se deklarujících Věcí veřejných, máme zatím stále úspěšnější projekt ideologicky neukotveného hnutí ANO („Nejsme politici!“) nebo také prezidenta Zemana, který už není levicový ani pravicový, který se ostře oddělil od sociální demokracie a je dnes paradoxně jedním z těch, kteří nejviditelněji podkopávají důvěru v politickou reprezentaci. Pro slabost české veřejnosti pro apolitickou politiku je příznačné, že čím dál víc lidí začíná doufat, že čím dál tím víc politicky neukotveného Miloše Zemana nahradí apolitický Michal Horáček, na Slovensku mají ostatně také apolitického Andreje Kisku.

Apolitická politika byl vždycky problematický koncept, ale dnes je to kýč (nejen) české politiky, je to past na voliče, kteří nevěří ideologicky ukotveným tradičním politickým stranám a hledají „slušné lidi – nepolitiky“, kteří je budou v tom špinavém světě politiky zastupovat. Jak můžeme pozorovat nejen u nás, ale i v zahraničí: Pokud lidé volí své zástupce ne podle politického programu a tedy podle zájmů, které budou při správě věcí veřejných hájit, ale podle apolitického-lidského obrazu kandidátů, vytváří to další prostor pro čím dál rafinovanější politický marketing. Dobře to můžeme vidět například u permanentní kampaně Andreje Babiše nebo prezidentské kampaně Donalda Trumpa, kdy práce s lidským obrazem kandidáta u veřejnosti nabízí politickému marketingu daleko větší prostor pro manipulaci, než vysvětlování, co je obsahem politického programu a jaké zájmy voličů vlastně kandidát hájí.

Církve jako místo setkání

Zastavme se ještě na závěr u role a možností těch nejvíce angažovaných. Jestliže nějakých 7 % angažovaných občanů může nastolovat témata, popřípadě inspirovat hodnotovou orientaci ostatních, nevede cesta tudy? Není to např. i šance pro církev, která si jinak připadá marginalizovaná?

Protože různých neshod a konfliktů bude ve společnosti v příštích letech spíše přibývat, je důležité tyto tenze vyvažovat určitou kohezí – tedy hledat platformy, na kterých je možné část společnosti propojovat. Řekl bych, že těmito platformami jsou také církve, které mohou být v době rostoucí polarizace společnosti vzácným místem, kde se setkávají a debatují lidé různého druhu – různých vzdělání, příjmových skupin, politických přesvědčení. Církve mohou sehrát mezi svými věřícími jakousi mediační roli: kultivovat dialog mezi lidmi v kontroverzních otázkách, podporovat je ve vzájemném respektu, v naslouchání, v porozumění. Církve přitom nejsou a nemohou být bezhodnotový mediátor: nemusí se však účastnit veřejných bitev a přispívat ke společenské polarizaci, stačí, když nenásilně, řekněme mezi řádky, připomínají morální hodnoty – humanistické ideály, na kterých stojí. Své věřící pak mohou inspirovat nejen k tomu, aby svá osobní rozhodnutí těmito hodnotami poměřovali, ale také k přemýšlení o politickém světě. Protože politika, ve které dnes povětšinou převažují přízemní pragmatismy různého druhu, bude v příštích letech takovou inspiraci k vertikále humanistických ideálů potřebovat.

Rozhovor připravil Tadeáš Trusina