Číslo

Aukce

Neobyčejný zážitek vyduchnutí, zmrtvění umění při té grandiózní transformaci, jíž jest dražba. Výměník energií. Číslované položky umělecké, krajinky a zátiší se transformují v  položky finanční. Obrazy ztěžknou, stává se z nich veteš, artikl. Zmírají, skomírají, neslyší, nemluví, jsou mrtvé. Jsou vyvázány ze svého kontextu – to je vlastnost veteše: i z  největšího mistrovského kusu se může stát brak, když opustí souřadnice sobě vlastní. Díla jako ztracení sirotci pod vlivem okolností ztrácí paměť, neznají už své tvůrce, dávno vypadla z dramat, z nichž povstala, a přehrávají labutí píseň ve zcela jiném kusu, v režii auktora, toho, který máchá kladívkem a ukazuje jím na přihazující měšťáky. Je to napínavý sport. Aukční pravidlo zní: Když do hry nevstoupíš, nekoupíš – pozoruješ, jak licitovali ostatní. Jenže: kdybys byl vstoupil, oni by možná udělali něco jiného. Tak je to i v životě. Nelze být pouhým pozorovatelem. Celá věc se uzavře slovy: tolik a tolik tisíc poprvé, podruhé a potřetí a vyhlásí se číslo zvítězilého hrdiny, k němuž dílo putuje, a odebere se tak na zasloužený odpočinek na stěnu manažerské kanceláře nebo do společnosti postaršího páru, který si našel dobrou zábavu na důchod. Vždyť co je ušlechtilejší než umění? Nakoupené štěstí přinesou domů, pověsí a řeknou si: až sem jsme tu káru manželství dotáhli, pěkná, vyzdobená kára, a – dobře zainvestovaná. Přece jen to stálo za to. Anebo dražitel zopakuje základní cenu a nikdo na ni nereflektuje, „bez zájmu, tedy (zpěvně:) zpět.“ A obraz mizí v zákulisí, v propadlišti uměleckého vkusu místní honorace. A to už není odpočinek, ale depozitář, stísněný domov důchodců, eldéenka anebo rovnou márnice.

 

Harmonikář

 

Dal v podchodu peníze hráči na harmoniku a řekl:

Zmiz a už nehraj!

Tím ho zničil, byla to velká bankovka.

Harmonikář peníze za čas utratil a pak už nikdy nezahrál.

 

Sedmnáct metrů pod zemí

Ředitel seděl ve své pracovně, odkud měl přehled po celém táboře. Na velínu se neobešel bez počítače, s jehož pomocí měl vhled také pod povrch věcí, dával mu sledovat propojenosti a relace jednotlivých úseků a oddělení, proklepnout si kohokoliv z řad strážců a vychovatelů a koneckonců samých vězňů. Vmžiku se mu zobrazovaly výkazy jejich pracovní kázně a trestní spisy mapující předchozí trestnou činnost. Mohl sledovat též grafy zhodnocující nárůst trestné činnosti na jedné straně apráci soudů na straně druhé, neboť na těchto dvou položkách byl chod vězeňského systému přímo závislý.

Ředitel kapitán Mašek trávíval ve svém velitelském křesle v  čele dlouhého stolu, který občas sloužil krátkým pondělním poradám, většinu své pracovní doby, a to právě kvůli počítači. Z tohoto místa vládl opratěmi mnohonásobného spřežení, připadal si jako kormidelník oceánského kolosálního propeleru nebo jako pilot nejnovějšího boeingu. Toto poslední přirovnání už nebylo jen přirovnáním, náhodným obrazem, bylo živoucím podobenstvím, neboť v témže počítači měl pan ředitel nainstalovanou počítačovou hru Pilot. Právě přistával. Nenechal se vyrušit ohlášenou návštěvou sociálního pracovníka, který byl uveden a sedl si na druhé straně tabule. Čekal netuše, že ředitel právě provádí přistávací manévr nad letištěm v Los Angeles. Celý kriminál letěl sním!

„Počkejte chvilku,“ řekl trpělivému hostu a tím dal najevo, že není mimo, že má všechno pod kontrolou. Sociální pracovník naslouchal klapání tlačítek.

Až konečně ředitel ukončil hru.

„Hergot! Sedmnáct metrů pod zemí. To by byla rána! To by byla díra!“

Udělat ránu – znamená v kriminálním slangu vykonat plánovaný zločin. To bylo první, co mladého sociálního pracovníka napadlo.

„Tak co vás přivádí?“

„Přišel jsem za vámi, abych intervenoval ve prospěch odsouzeného Pošťáčka z oddělení F. Byl podroben šikaně ze strany spoluvězňů ze stejného oddělení. Uklidil se na celu výkonu kázeňských trestů, schválně řekl něco sprostého vychovateli, aby se tam dostal a měl na chvíli klid, znáte tu praktiku. Dnes má být propuštěn. Mluvil jsem s ním, nachází se v zoufale patové situaci. Psychicky je na tom zle. Bojí se návratu mezi své kolegy.“

Ředitel mezitím vyhledal v databázi jméno odsouzeného Pošťáčka a také zprávu o posledním incidentu. Sociální pracovník musel znovu čekat a naslouchat zvuku klávesnice.

„Zdalipak víte, za co je tu pan Pošťáček? A za co dostal na umyvárně tu nakládačku?“

„To nevím, ještě jsem se nestačil informovat. Zdálo se mi, že je to naléhavé.“

„Tak já vám něco povím, pane magistře. Odsouzený Pošťáček je tzv. prcačkář, jak říkají vězni mezi sebou, kdybyste si vyhledal jeho materiály, možná byste za něj tolik neorodoval. Udělal byste dobře, než se vydáte za ředitelem, kdybyste se podíval do počítače. Kvůli tomu jsme přece táborovou síť zaváděli; a vy máte přístup takřka do všech svazků. Heslo znáte.“

„Jistě pane řediteli. Ale…c“ magistr se nadechl: „Ale jednou musíme skoncovat s principem nekoordinované msty vykonávané kolektivem. Doba, kdy se mělo za to, že kolektiv léčí, je přece za námi. Není přípustné, aby se vězni ze strachu schovávali na díru. Krom toho doktor odmítl Pošťáčkovi ošetření. Byl prý opilý ve službě.“

„Važte slova, pane, všechno to jsou neprokázaná obvinění. Máte štěstí, že jsme tu sami beze svědků. Ale oceňuji vervu, s  jakou jste se pustil do práce. Takové lidi potřebuji. Pamatujte, že jsme jedna posádka na jedné lodi. Ještě si musíte osvojit některé standardní postupy, a k tomu patří i práce s počítačem. Co není v počítači, musí být v nohách, pane magistře! Informovanost nám umožní individuální přístup v rámci kolektivu. Tak nakonec setřeseme i to vaše strašidlo kolektivního trestu a kolektivní odpovědnosti. A teď už běžte. Děkuji vám za upozornění. Prověřím si ten případ. Podívám se na to,“ povstával z křesla.

Sociální pracovník trochu zmateně také povstal a rozloučil se. Ředitel usedl opět ke stroji.

„A příště stačí, když mi pošlete email. Na shledanou!“

Dveře zaklaply. Na obrazovce počítače se právě objevilo nejnovější hlášení.

Kapitán četl: Sebevražda na cele OVKT – odsouzený Pošťáček.

 

Všeobecná pozorování

Vše překombinováno, a přitom vše tak jednoduché. Čím složitější systém, tím vážnější je jeho porucha, tím primitivnější je stav způsobený výpadkem. Dvojitý zápor přestává být záporem. Dvojnásobný špion přestává být špionem. Tou chybou vsystému bylo uvedení místa mého fiktivního narození: Kuttenberg. Jako špion svého státu jsem pronikl do Berlína, do samého týlu nepřítele. A odtud, z Centra jsem byl nepředloženě a neočekávaně zas vyslán do kraje Böhmen, právě kvůli mému domnělému českému původu. Jako by to bylo celé naplánované, stala se dvojitá chyba. (Ještě nejsme ve válečném stavu, ještě nejsou praktiky zcela osvojeny.) Dostal jsem za úkol „všeobecná pozorování“, referovat o náladách, o přesunech vojenského arzenálu, proniknout do politických hnutí. Jistě, to vše by bylo možné, kdybych kromě němčiny ovládal také češtinu.

Nedopatřením se stalo, že jsem tu a ničemu nerozumím. A nemohu zpět. Absurdita okamžiků. Vše překombinováno. Dostal jsem se do jakési prosté české rodiny. Taky jsem takhle vyrůstal, u podobného stolu, v podobných souvislostech: těhotná žena, dítě, stařec chýlící se ke hrobu. Vše tak jednoduché. Vzpomínky na dětství se mísí s přítomností. Čím méně rozumím, tím více pozoruji. Sedíme u večeře v tmavé světnici. Na míse s  chlebem přistávají mouchy. Dcera je odhání, trochu jí v tom překáží pokročilé těhotenství, jak by se chtěla naklonit přes desku. Začalo mi vyhovovat, že ničemu nerozumím. A oni mi pořád něco vyprávějí! Nesmím dát najevo, že jsem špion, vlastně už žádný špion nejsem. Kdybych rozuměl, mohl bych být špionem. Není jasné, pro koho pracuji, ztratil jsem souvislosti. Měl bych být přítel, protože původně pracuji pro Spojence. Ale tyhle věci je nezajímají. Musím přijmout absurditu nekonečného okamžiku. Nejde už o to dělat věci v něčím zájmu. Situace je taková, že není možno myslet a jednat účelově.

Ničemu nerozumím, jenom nazírám. Odebral jsem se do sebe a mám vás rád, český lidičky. Chtěl bych být s vámi. Přestal bych být cizincem a zůstal tu, nevraceje se do žádného ze dvou center. Pomáhal bych v hospodářství, jídal s vámi bramborovou kaši a večer šel do hospody na pivo. Jenže existují vyšší zájmy a válka na spadnutí. Pak dojde na lámání chleba. I vy budete muset pro někoho pracovat. Život není jednoduchý. Nakonec asi bude nutné sloužit dvěma pánům. Samozřejmě jednomu na oko a druhému doopravdy. Pokud nedojde k nějaké chybě – jako v mém případě – tak by to mělo fungovat. Když nějaká chyba nastane, budete muset přijmout nekonečnou absurditu okamžiků. Nazírat jako já, nerozumět jako já. Žít okamžik za okamžikem a nevěřit v budoucnost. Teď věříte, aniž byste pro někoho pracovali. Žijete v prvotní důvěře, souvislosti vám neunikají, skoro jako byste pracovali pro nějaké vyšší, neznámé centrum. Kéž by vám to vydrželo, kéž byste zůstali.

Jsem sám. Naslouchám tvářím, pozoruji zvuky.

 

Lumiere noire

Na pláži proroků.

Ztracení lodivodi, opilí potápěči, zábavní myslitelé, neposlušní posluchači. Gestikulující řečníci. A taky vědmy.

Jedna z nich přistoupila k mé osobě a pravila: „My víme, že jsi tu na divoko.“ Nebylo možné to nezaregistrovat. Zatracená vědma! Kdyby byla prorokyní, vnímala by neviditelné záření, černé světlo, vycházející z mého nitra. Jak to, že nechápe neúprosnou logiku, podle níž platíme slepotou za právo vidění? Perioda temna střídá periodu světla, neboť oči nemohou vydržet příliš dlouho na ostrém jižním slunci.

„Aby sis nemyslel,“ pokračovala, „že nevím, co si myslíš,“ řekla: „po ránu bude vše šedé, šedé moře, obloha a skály, šedé domy, asfalt, ulice, šedá auta, šedá kůra platanů…c jen jejich velké listy se budou nepatrně zelenat.“

Ano, den se stal pro oči snesitelnějším. Vstoupil jsem do města a četl nápisy: Zákaz výlepu, Vysoká kadeřnická, Psykopat, Karkulterie. Šedaví byli lidé, jakoby zasaženi morem. Jen listy platanů se zelenaly. Zvláštní komando v šedomodrých uniformách procházelo ulicemi. Muži s brigadýrkami na vyholených lebkách, posunutými hodně do čela, propírali svýma vypoulenýma očima obyvatelstvo. Na hrudi měli znak se třemi nesrozumitelnými iniciálami. Utekl jsem ze středoměstí a bloudil v labyrintu uliček mezi vilkami bohatých. Až se mi konečně podařilo vyjít ven, v otevřenou krajinu bez lidí. Tráva měla nádech do žlutozelena.

Když jsem zastavil, věštkyně mě minula a předešla znenadání. V copu měla křížem zapíchnuté dvě zapálené pochodně. Dělala, že mě nevidí – jako bych neznal její styl! Vrátil jsem se oklikou na pláž proroky opuštěnou.

Měl jsem chuť něco říct. Světýlka přístavu se tetelila jak žhavé uhlíky ve větru.

 

Nejistota všeho poznání

Hodlal jsem zhotovit přednášku o nejistotě všeho poznání. Měl jsem ji neformálně pronést na slavnostním banketu v klubu Akademie. Bylo mi jasné, jak začnu: Klasici podotýkají, že vidění nelze reflektovat. Samo vidění se vzpírá reflexi. A já mám za to, že je filosoficky schůdné a principielně možné pregnantně se zamýšlet nad ztrátou či alespoň zhoršením zraku. Ale jak dál? Jak by ono zamýšlení nad úbytkem vidění mělo vypadat? To už mi jasné nebylo. Byl jsem si nejistý, odkládal jsem přípravu na poslední chvíli, na poslední den, na poslední odpoledne, až jsem se vypravil do Akademie v naději, že cestou, a když ne cestou, tedy přímo na místě něco ze sebe dostanu. Přestával jsem důvěřovat v nejistotu jakéhokoli poznání, ba naopak, zdálo se mi, že každé poznání, už z toho titulu, že je zváno poznáním, musí být nadmíru zaručené. Kdybych vyrukoval s  touto tezí, odporující ohlášenému tématu přednášky, nadobro bych se asi v akademické obci ztrapnil.

Průběh večírku mě několikanásobně zaskočil. Poprvé, když jsem se dovtípil, že mě nikdo k mé řeči nevyzve, natož aby mě někdo oficiózně vítal. Byl to takový zvyk: hostující řečník se měl sám prodrat ke slovu. Věděli o mně, ale zůstal jsem v  globální anonymitě. Trvalo jistý čas, než jsem si na svou prázdnou roli zvykl. Nechtělo se mi mluvit, a tak jsem se uvolnil, předsevzav si, že se nebudu vnucovat. Začal jsem se normálně bavit. Tu a tam jsem bezděčně vyslechl hovor: „Dostali jsme ho na předložku,“ vysvětlovali čísi filosofický neúspěch. Zprvu jsem si ještě myslel, že jde řeč o mně, ale pak jsem se uklidnil, ba musím říci, že jsem se navenek tomu nešťastníkovi, kterého dostali „na předložku“, dokonce zasmál. Zato dámy rozmlouvaly evidentně již o někom jiném: „Víš, co on žere? – Takovej ten sýr s dírama, mně to vůbec nechutná.“ „Ty díry, hi, hi hi.“ A pak: „Díky za něj, žes mi ho dohodila.“ „Je to pěknej sráč.“ „Ale vždyť je pěknej!“

Jinak jsem měl z večírku pocit, že přítomní se předem nedomluvili, že se domluví. Ani je to nenapadlo, jak vyplývá z  dalšího překvapivého úkazu, který hned popíši. Už při svém příchodu, ve vstupní hale, trochu zpátky vpravo za rohem, jsem spatřil fialovou dámu. Její fialková róba byla dnešnímu vkusu tak vzdálená (připomínala římskou tuniku), že vznikala pochybnost, zda ta žena je vůbec reálná; a držením těla navozovala také spíš pompejánskou matrónu, než ženu současnosti. Byla tak efemérní, jako by vůbec nebyla, nikdo o ní proto nechtěl ani hovořit, každý dělal, jako že ji nevidí, nechtěl se znemožnit případnými hloupými dotazy: kdo to je, kde se tu vzala? Pochopil jsem, že díky ní se na mě i se slavnou přednáškou dočista zapomene, a začal jsem jí být vděčný, pocítil jsem k ní něco jako náklonnost. Dokud nezmizela, a pak jsem se začal tiše nepozorovaně soukromě opíjet.

Na vrchol večera, anebo snad náhradou za mě vystoupil muž, kterému se mezi kolegy přezdívá Atanáš. Je mu sto čtyři roky, a jako by snad ani nikdy necítil strach ze smrti. Přežil válku, střelbu do vlastního těla, několik režimů a právě tolik kriminálů. Je přesvědčen o nesmrtelnosti duše, což dokládá logickým důkazem, čistě fyzikálním. Na úvod vyslovil naléhavou prosbu adresovanou všem přítomným: „Znovu a znovu to vykládám, je mi 104 let, a ještě nikdo mi nedokázal můj důkaz vyvrátit. Zásadně bych uvítal, kdyby se o to někdo pokusil.“ Ve stručnosti onen slibovaný důkaz: Duch vládne hmotou, která je věčná, to je zákon. A proto i duch je věčný, neboť kdo to kdy slyšel, aby v přírodě vyšší nevládlo nižšímu? Kdosi se zeptal, jak to přijde, že hmota je věčná. Ale profesor jako by neslyšel a zčistajasna rozbil talíř:

„Vidíte, vidíte! Vládnu nad hmotou. „

Nahodilý oponent argumentoval dál: „Tahle představa je dávno překonaná, možná před sto lety, ale dneska…c nikoli, hmota není věčná, podívejte se na ten talíř – nikdo ho už neslepí, vždycky bude něco chybět.“

A profesor na to, že studoval u profesora Nachtigala a tohle že ho ještě nenapadlo. Největším důkazem nesmrtelnosti tak zůstával jeho požehnaný věk.

Odcházel jsem z rautu docela nalitý.

 

Zajatci

V našem městečku žijí tři figurky. Vzájemně se nesnášejí, ale přesto sedávají v hospodě u jednoho stolu, jako by si byli souzeni. A souzeni si jsou, protože nepatří mezi rodáky. Marcell je z nich, měřeno pobytem v naší zemi, nejstarší, přibyl před dvaceti lety z francouzského Dijonu. A možná je také nejstarší pouhým svým věkem. Andreas pochází z Hamburku a Tadeusz z Varšavy. Proč odešli ze svých domovských zemí a proč se usadili právě u nás, to si nechává každý z nich pro sebe, jestli to náhodou nezapomněl. Marcell se za svou společnost u stolu poněkud stydí, jeho kumpáni nejsou podle něj nic jiného než alkoholici. Jako by si sám nepřihnul! Jako by jen nerad zavlažoval svůj krk bílým nebo růžovým vínem! Vysmál se tuhle Tadkovi, když se tu ukázali polští turisti, že pro svou vrozenou tupost podpořenou opilostí zapomněl rodnou řeč. Mluvil s nimi francouzsky a takřečeně je Tadkovi přebral. A z druhé strany se posmíval svým kolegům, že mají špatný přízvuk a chabou slovní zásobu našeho jazyka.

Poslední krátkou, ale zajímavou scénku předvedli tihle tři o Vánocích v restaurantu Enopolio. Sem chodí nejčastěji od té doby, co tu obsluhuje tělnatá Albánka, jejíž poprsí se schová, jen když se octne za kasou. Marcell byl za vánočního tatíka. Dělá nám tu Dědu Mráze, či Santa Klause a jiné zábavné atrakce o výročích a o svátcích; chlubí se, že pracuje pro radnici. Dříve si sám řídíval traktůrek s valníkem, kapotovaným, jako by šlo o saně, ale sebrali mu řidičák a tak musel přibrat Andrease. Vozili děti, Marcell naděloval a ještě večer po šichtě seděl za stolem v rumělkovém kabátku s kapucou, lemovaném bílým kožíškem, vousy měl vlastní. Večeřel. Andreas a Tadeusz na druhém konci stolu, zírali před sebe, pili a mysleli možná na Hamburk a na Varšavu. Marcell si na rozdíl od nich mohl dovolit krmičku. Skopové, salát, pomfrity. Vysmíval se jim pod vousem francouzsky. A potom náhle, z nějakého vnitřního hecu jim předhodil kousek masa na kosti. Andreas s Tadkem se na sebe a na kost podívali. Oči měli za ta léta dobrovolného exilu plaché, působili poníženým dojmem, ale zachovali si svou hrdost. Nejsou tu přece v nějakém zajateckém táboře, aby se prosili o žvanec! Kašpar jeden, napoleonek, kokrháč! Andreas navíc věděl, že zítra dostane zaplaceno a bude si rovněž moci dovolit pořádnou večeři. Vzal kost a trefil jí komedianta do čela. Ten jedl s klidem dál, jako by se vůbec nic nestalo.

 

Jako ve snách

Cosi se skončilo. Prošels a raněný přežil. Něco v tobě se zlomilo, a něco se posílilo. Čas, kdy musels mlčet, je ten tam, čas poručníkování, čas nesmyslného trpění. Jen takto, skrze nejosobnější zotročení jsi mohl poznat pravou svobodu, jen když jsi podstoupil absolutní nesvobodu, vnitřní poddanství. Ztratil jsi sebe, ztratils svůj ksicht, abys toto vše znovu přijal jako dar. Padl jsi až na dno propasti, a byl to tvůj pád, jenom tvůj…c Pak se ukázalo, že propast je cesta, jež vede po dnu moře, které se rozevřelo. Spatřovals vrstvy stvoření, viděl jsi zblízka, jako za sklem, žraloky a velryby a úhoře a plejtváky a kraby a mořské koníky a perlorodky a korály a další a další. Vše bylo v řezu. Šel jsi po dně a moře stálo. Putovals dodatečně, opožděně po tisíci a ještě dvou tisících letech za Mojžíšem, faraóna v zádech, pryč z domu služby. Ulice tě vedla. Cítil jsi nezměrnou úzkost, dokud’fs nepochopil zdroj té úzkosti: pocházela z rány, jež rozpoltila vodstvo, a jako by ses tím zjištěním znovu rodil z plodových vod. Dovedlo tě to až na druhý břeh, kde smíš odpočinout. Až vstaneš a ohlédneš se, uvidíš, že moře se zacelilo, jizva po ráně se jako zázrakem zhojila. Skončilo zjevení. Ale pokaždé při pohledu na nekonečnou neporušenost vodní hladiny se ti mírně zasteskne.

z povídkového souboru: Figury, figurace, figuranti a figuríny