Tvary a souvislosti biblického mudrosloví

(ad Teologický sborník 2003/4)

Hlavním tématem Teologického sborníku 2003/4 (vyd. CDK Brno) je biblické mudrosloví. Pro některé teology jde o okrajové téma (Štefan). Někteří hledají pro mudrosloví vyváženější místo v biblickém kánonu (Dolista, Heller, T. a I. Nobleovi, Prudký, Sokol, Tichý). Jiní očekávají, že studium biblické mudroslovné tradice pomůže překonat některé neblahé důsledky dialektické teologie a znovuobjevit přirozené biblické tradice (Sláma). Výjimečně někteří považují starozákonní mudroslovnou tradici za odrazový můstek pro studium Talmudu a další židovské tradice, což má prý zpětně vyvolat správné ocenění teologicko-spirituální váhy mudrosloví v celém biblickém kánonu – tedy i novozákonním (Sýkora). Dalibor Antalík v tématickém článku čísla rozebírá předbiblickou mudroslovnou tradici severozápadních Semitů a srovnává ji s některými biblickými mudroslovnými motivy. Kloní se k badatelské tradici, která má za to, že Izrael ani v mudrosloví, tak jako v jiných oborech, nepřinesl nic nového a že již před ním mudroslovnou tradici pěstovali nebo svým prorokům a zákonodárcům naslouchali jeho sousedé. Nelze popřít, že zde už před Izraelem byly rozmanité tradice. Nejde o prvotnost. Možná je tomu jako s Hamletem. I před Shakespearem jiní psali o dánském či jiném kralevici, ale právě Shakespeare dal této postavě tvar, který nelze označit za jeden z mnohých. Jde o vytvořené dílo, nikoli o prvenství. Antalík v tomto ohledu zůstává metodologicky na rovině argumentace hledání prvenství. Brilantně interpretuje mudrosloví severozápadních Semitů. Srovnání izraelského mudrosloví s jeho tvarem u sousedů by mohlo napomoci k rozpoznání záměrů izraelských autorů/mluvčích. Srovnání nikoli jednotlivostí, ale základních témat s mudroslovným pokladem historických a též „přírodních“ národů, jak se o to pokusil C. Westermann, by zřejmě vyjevilo kladné zhodnocení profánna, sekularity. Religionistika by si pak ve svých analýzách nemusela vypomáhat výpůjčkami z kategorií existenciální filosofie (axiální doba a etizace náboženství). Religio by zřejmě získalo jiný statut – nikoliv již prvenství, ale paralelní sourozenectví s mudroslovím, resp. s elementární etickou reflexí.

S. Schroerová náleží k myslitelkám feministické teologie. Teologii 20. století vyčítá přílišné soustředění na exodicko-prorockou a opomíjení tradice mudroslovné. Biblické mudrosloví spojuje s egyptskou mudroslovnou literaturou. Opírá se o nejnovější práce egyptologů a orientalistů. Biblické pojetí spravedlnosti i moudrosti interpretuje v téměř absolutní závislosti na jejich analýzách. Proto spravedlnost chápe zúženě jako řád, strukturu – nikoli jako správný osobní vztah k Bohu i lidem (von Rad). Autorka nerozvíjí kladné zhodnocení profánna proroky. Pomíjí, že proroci teologicky zpracovávají racionální řeč práva. Také novozákonní kladné zhodnocení profánna i bázně Hospodinovy ustupuje v jejích analýzách do pozadí – proto sapienciální tradici nadřazuje tradici prorocké, jejímž zastáncem ovšem byl i Ježíš – učil jako moc maje, nikoli jako zákoníci. Mudroslovnou tradici využíval způsobem, který je vlastní tradici ústní, nikoli spekulativní (Westermann). Do horizontu úvah S. Schroerové se poněkud křečovitě dostává pojetí Boha – Krista jako Sofie. Autorka navazuje na další představitelky feministické teologie, které jsou uspokojeny teprve tehdy, když naleznou tzv. ženské prvky v obraze Ježíše Nazaretského. A tak i ona je uspokojena, když konstatuje, že Ježíš by měl být chápán jako vyslanec Sofie. Jde o křečovitou snahu právě proto, že ženě jsou přisuzovány výlučné vlastnosti ve spojitostí se starostí, péčí, výchovou. Pokud se Bůh či Kristus stará, pak kuriózně nejde prý o rys lidský, nýbrž ženský.

Na adresu feministické teologie je zapotřebí poznamenat, že i Starý zákon dokáže přiznat, že Bůh něco neví, že není jen autoritář. V Novém je tomu podobně s Kristem. Feministky čtou zjednodušeně, pokud si myslí, že jde hlavně o kritiku „Kyriarchátu“ (Kyrios-Pán), či kritiku kyriarchátu z ženské perspektivy, jak danou problematiku nazývá S. Schroerová. Problém autoritářství a autority před námi nevyvstává až jako neblahý důsledek patriarchálního společenského kontextu, o jehož existenci a jeho četných evropských recidivách nelze pochybovat. V Písmu ale není patriarchát centrální teologickou tématikou. O autoritě se mluví rozmanitým způsobem. Autoři/mluvčí velmi záhy rozpoznali, že lidské vztahy začínají být srozumitelné, popisujeme-li je racionální řečí práva (smlouva, zákon, vykoupení atd. – o tom nás poučí žena: Božena Komárková). Pokud se jako feministky rozhodneme pro řeč inspirovanou jinými systémy, bude se nám zdát autorita příliš autoritářská, rozkaz příliš rozkazovačný, zahltíme své pedagogické systémy tzv. antiautoritativní výchovou, v níž ovšem jako láskyplná autorita vystupuje Velká matka, někdy velká Sestra (Vyhoďme ho z kola ven, Ken Kesey). Tyto autority dávají rady, ale i rozkazy. Vábí a ovládají – ovládají ovlivňováním na rovině nevědomé – a také donucují, ačkoli se to tak dnes nenazývá. Lidské vztahy se napojí na všeobsahující řád lásky. Jednotlivec se může přestat ptát, co se má dělat, a může se bezbolestně a spontánně nechat vtáhnout láskou a vůlí (!) našich předchůdců do vzorců, které prý neautoritativně a přirozeně platí od věčnosti do věčnosti. Experimentů s přirozeností prožilo lidstvo už poměrně dost. Přirozenost byla paradoxně definována vždy nově – v každé epoše trochu jinak, ale společenský výsledek byl vždycky stejný: závislost – tvrdí žena, Božena Komárková.

Rubrika Portrét přináší studii o Pavlu Gojdičovi (Ventura). Rubrika Články obsahuje tři statě o F. M. Davídkovi (Pavlovič), Tertullianovi (Kitzler), o otroctví a lidských právech (Lienemann). V Dokumentech se setkáváme s diskusí nad textem Jana Čepa. Recenzní rubrika se zabývá knihou o historii židovské obce na malém městě. Knihu napsal S. Konečný – Lid bible v Poličce (Kukla).