Trubači jdou do boje aneb Listopad 1989 v kasárnách

Číslo

Těsně před listopadem

Na vojnu jsem nastoupil v září roku 1989 po třetím ročníku na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Rozdělit si studium vojnou, to dělávali spíše katolíci, snad aby zprubovali své rozhodnutí pro celibát. Já jsem bral vojnu jako nutné zlo, které je dobré mít za sebou raději dřív než později. Ale také trochu jako pokání za ústupek, který jsem udělal v létě 1986, když mě napodruhé na fakultu nepřijali. Jeden z profesorů mi tehdy poradil, že státní správa má v mém případě výhrady, které bych prý rozptýlil prohlášením, že se „nebudu zapojovat do protisocialistických aktivit opozice“. Prohlášení jsem podepsal a na fakultu mě přijali. Tři roky pak ve mně vrtalo, že to byla zrada. Vojna to měla – poněkud neevangelicky – odčinit.

V Praze se koncem osmdesátých let už režim potácel mezi rezignací a dřívější brutalitou. Vycházely knihy Čingize Ajtmatova a hrály se hry Josefa Topola. Na strašnickou faru, kde jsem tehdy pod bdělým dohledem faráře Jiřího Lejdara spolu s několika dalšími bohoslovci bydlel, jsem si předplatil perestrojkovou Litěraturnuju gazetu a rusky v ní louskal Solženicyna. Na fakultě se pod lavicí četly samizdatové Lidovky. S Milanem Opočenským jsme nad stránkami teologie osvobození diskutovali o jihoamerických juntách a režimu u nás. V prosinci 1988 se konala první povolená demonstrace na Škroupově náměstí. Pak ale na Václaváku proběhl Palachův týden s vodními děly a zatýkáním. Magor byl v té době stále za mřížemi. Demonstrací se z mého okruhu přátel nejpilněji účastnil Petr Payne. Ve volných chvílích nás na Jirchářích zasvěcoval do hebrejštiny a moderního malířství. Když mu na synodní radě tehdejší tajemník pro bohoslovce, vzdělaný Otakar Funda přátelsky domlouval, opáčil mu Petr, že nikdy v životě neměl tak silný pocit, že jedná správně, jako na demonstracích.

Další frontou, podél níž jsme se tehdy jako studenti dělili, bylo letniční hnutí, jak ho představoval holešovický sbor faráře Dana Drápala a jeho souputníků. Co je to mluvení jazyky, jak souvisí se křtem v Duchu svatém, dochází i dnes k uzdravování…? Biblické hodiny, ke kterým si holešovičtí půjčovali modlitebnu libeňského evangelického sboru, praskaly ve švech. Praktický teolog Pavel Filipi na fakultě charismatismu věnoval výběrovou přednáškovou řadu, která po celý semestr zaplňovala velkou posluchárnu. Část charismatiků mezi studenty pořádala na Jirchářích paralelní modlitební stráž, aby snad profesorova přednáška nezpůsobila příliš škod. Zvědavější část vyrážela přímo do velké posluchárny.

Benešovský skanzen komunismu

Nad tím vším se mně odchodem na vojnu zavřely vody. Že to nebude jen další zajímavý seminář, mi došlo, když mě ostříhali a navlékli do nepadnoucí uniformy. Nadhled a kuráž byly rázem ty tam. „Ještě kvetou růže, ještě je to dobrý“, říkal jsem si, beznadějně zamilovaný, ve vlaku cestou z Prahy do kasáren v Benešově při pohledu z okna. Až do vánoc jsem pak ještě občas nějakou růži zahlédl, bylo jich ale stále méně, až je přikryl sníh, který roztál až na jaře 1991. Z těch prvních měsíců si vzpomínám na nástupy, řev, pochody a zpěv revolučních písní, převlékání, neustálé drhnutí flekaté linoleové podlahy a šaty skládané do komínku, dlouhé fronty na mizerné jídlo, rozcvičky, střelby. Každý den po pracovní době, když vojáci z povolání odešli domů, pak v kasárnách převzali vládu mazáci, vojáci základní služby druhého roku, jejichž rozmary – sehnat pivo, cigarety nebo nějaké jídlo, vyleštit kanady – museli plnit bažanti neboli klofáci. Někteří důstojníci ještě obranu vlasti a socialismu brali vážně. „Slámo, vy jste fakt podepsal Několik vět?“ hleděl na mě jak na přízrak poručík Havelka, velitel čety, při jednom ze školení. Několikrát si mě na pohovor pozval major Neuschl, velitel útvaru. Rozhovor s ním byl vždy zvláštní kombinací výhrůžek a zájmu. Přede mnou zde sloužili letniční Tomáš Hasmanda z Valašska a katolík Hayato Okamura z Prahy. Oba prý bývali u majora častými hosty. Z jeho slovy bylo cítit nesmělé hledání něčeho opravdu spolehlivého. Žasnul jsem vždy, jakou stopu po sobě letniční a katolík zanechali. Při vzpomínce na ně se z mazáků stávali bráchové, kteří vzpomínali, jak férově Tomáš vedl celou četu, a že Hayato „byl snad nějakej svatej nebo co“.

Podpisovka v Písku

V dotazníku při odvodu jsem uvedl, že hraji na housle. Zřejmě proto mě brzy po přijímači v polovině listopadu 1989 vybrali, abych se účastnil dvoutýdenního trubačského kurzu v Písku. Jednotka má mít svého trubače, který v případě ohrožení zatroubí na poplach: třeba když se na bráně objeví kontrola z divize.

Před odjezdem v neděli 19. listopadu mě v Benešově navštěvuje otec. Odskočil si z jednání synodu ČCE, jehož byl toho roku delegátem. V návštěvní místnosti mi pološeptem vypráví o demonstraci v Praze, kterou sice pořádalo SSM, ale nějak se to zvrtlo, a o bouřlivém jednání synodu. Vnímám to jako za sklem a nepřikládám zvláštní význam ani tomu, že ten večer odpadl povinný nástup na televizní noviny. V pondělí vyrážím do Písku. Za okny vlaku poletuje sníh a já mám mysl zkroušenou více než sedmi stovkami ponurých dní, které jsou ještě přede mnou. Večer se hlásím v píseckých kasárnách. Účastníků kurzu je asi 60, přijeli z posádek po celé republice. Každý nafasuje plechovou polnici. Úkol prvního týdne zní: vyloudit z polnice nějaký zvuk. Prý se tím postupně na rtech vytvoří nátisk. „Tak a teď trubte,“ zavelí rotmistr a s třísknutím zabouchne dveře. Učebnu zaplní drásavý ryk polnic, sešpulené rty a nafouklé tváře, někdo jen prská, někomu to občas vydá zvuk, ti schopnější posilují vřavu jasnými tóny nejrůznějších výšek. Hlasy ale postupně slábnou, lidé se dávají do hovoru se sousedem, čtou si nebo civí do prázdna. Tu se rozlétnou dveře, rotmistr zařve „no co je to, trubte“. A opět se vzedme mocný příboj, jenž postupně opadá a ztrácí se. A tak to potrvá až do večera.

Trubačům v Písku vyčlenili kasárenskou chodbu, velké pokoje s palandami. Tady nepodléháme mazákům, takže po večerech vládne naprostá svoboda. Jenže venku je pod nulou a nám nepřidělili žádné dřevo ani uhlí. Za šera vyrážíme ze své chodby na dvůr přízračně působících píseckých kasáren nasbírat kousky dřeva, nalámat prkna jakéhosi bednění a starých okenic, abychom si v pokoji zatopili. Zase odpadly povinné večerní zprávy. Z malého rádia, které má kdosi s sebou, k nám postupně proniká, co se děje v Praze i jinde. Neuvěřitelné počty demonstrantů, nejasná zpráva o studentu Šmídovi, stávka škol a univerzit. Prozření, že tohle je opravdu změna, přináší až píseň Jaroslava Hutky, chartisty a emigranta, kterou oficiální rozhlas zařadí po zprávách, jakoby to byla Helena Vondráčková.

Ve čtvrtek 23. listopadu se namísto výcviku celý útvar v Písku účastní politického školení. Důstojníci a politruci zdůrazňují, že o demokratizaci socialismu nám šlo už od nástupu Gorbačova. Pro vojáky v každé době ale platí především: disciplína a pořádek. Každopádně jsou až do odvolání zrušeny vycházky. Je z nich cítit nejistota. Při školení se seznamuji s několika špagáty, vysokoškoláky, kteří si část vojny odbyli během studia a nyní mají poddůstojnické funkce. Diskutujeme o tom, jestli vláda nenasadí proti demonstrantům armádu. Třeba také nás. Rodí se plán vydat prohlášení o tom, že my, vojáci píseckého útvaru, podporujeme Občanské fórum a proti studentům nikdy nevytáhneme. Zakouřená kancelář jednoho z velitelů čety, psací stroj, brousíme formulace, za hodinu je půlstránkový text hotov. Nečekané sblížení se začínajícími inženýry, učiteli a lékaři, s nimiž se už nikdy později nepotkám. S desítkou kopií textu se rozcházíme sbírat podpisy. Během odpoledne jich získáme neuvěřitelných 450 – z útvaru o asi 500 mužích. Občanské fórum v Písku má v těch dnech základnu na evangelické faře. Slouží zde můj starší kolega, farář Petr Chamrád. Podaří se mi dovolat se mu z kasáren a poprosit ho o návštěvu. Přichází a já mu předávám svazek podpisových archů.

Prohlášení podepsali i někteří vojáci z povolání. Někdo ale o petici informoval velitele útvaru. Ten rozjíždí pátrání. Nepřichází v úvahu, aby prohlášení opustilo kasárna. Smyčka se brzy stahuje kolem mě jako iniciátora a spoluautora. Návštěvní kniha na bráně kasáren prozradí, kudy se prohlášení dostalo ven. Dva důstojníci mě ženou do „uazu“ (ruského typu džípu) a vyrážíme k faře. Trochu rozpačitě zvoní, není to domovní prohlídka, přesto rozhodně vcházejí na faru, oblepenou plakáty OF. Petr Chamrád je přijímá s klidem a zve je dál, na faře je rušno. Za necelé dva měsíce v kasárnách člověk zapomene, jak útulná je obyčejná domácnost. Ve dveřích místnosti se objeví moje kolegyně ze studií. Překvapeně se zdravíme. „Řekni mu, že to za žádnou cenu nesmí vydat“, stihnu jí špitnout. Nakonec skutečně odjíždíme s nepořízenou. Prohlášení prý už odeslali. Nebyla to pravda, ale velitel tak do rukou podpisy svých podřízených nedostal.

Jdu spát, prý mě „vyřeší zítra“. Ráno se dozvídáme, že jsem u trubačů skončil. Pro nezpůsobilost jsem vykázán z kurzu, další opatření přijme domovský útvar v Benešově. Vracet se mám s ostrahou. Nakonec je to četař, mazák, který se mnou jede otráveně vlakem, nemá chuť se bavit a jen občas nahodí ramena, jako že mě hlídá. V Benešově jsme až večer, v místnosti dozorčího útvaru sedí nadporučík Semerád. Překvapeně mžourá a se slovy „ty jsi zase chlastal Slámo, co?, vyřešíme zítra“ mě posílá spát.

Anarchia, fiľcky, kupleraj

Od té doby se k mému trubačskému kurzu už nikdo ani slovem nevrátí. Na rozdíl od Písku v Benešově nic nenaruší pevnou hierarchii mazáků a bažantů. Ta se začne pomalu rozpouštět až mnohem později, s postupným zkracováním vojny, které otupí hrany půlročních nástupních termínů. Na začátku posledního listopadového týdne roku 1989 má ještě major Neuschl před nastoupeným útvarem pohnutý projev. „Kto sú ti studenti, kto sú ti havlovia?“ ptá se rozrušeně československy. „Oni vám nič nedajú, oni vám len zoberú to, čo ako delníci a rolníci máte. Robiť rukama ich třeba poslať, veď oni sú len anarchia, fiľcky, kupleraj“. Touto trojicí obvykle komentuje pořádek na barácích. Tentokrát ta slova vztáhne na celý polistopadový vývoj. O měsíc později sleduji při drhnutí podlahy na baráku v přímém přenosu prezidentskou volbu Václava Havla. V té chvíli už i major Neuschl ví, kdo je to Havel. Ze soudruha se stane pan. Z dvacetičlenného důstojnického sboru našeho útvaru pak během jara odejde z politických důvodů pouze politruk. Ostatní složí novou přísahu a začnou více dbát na práva vojáků základní služby. Neustále musím vysvětlovat, že jsem sice křesťan, do civilní služby ale nepřejdu. A také to, že v nových poměrech nemám v rukávu žádné zvláštní konexe. Zázemí a podporu jsem tehdy měl na evangelické faře hned vedle kasáren, kde tehdy působili Jan a Ester Klasovi. Později mi přidělí sklad a funkci výkonného praporčíka. Major Neuschl bude dál bojovat proti anarchii, fiľckám a kupleraj. Bude v tom čím dál bezmocnější. Ideologickou páteř komunismu a její budovatelský étos nahradila prázdnota. Někteří se budou s otázkou ohlížet po církvi. Nemohla by se stát novou ideovou páteří armády?

O Vánocích roku 1990 mě velitel útvaru vybídne, abych před štědrovečerní hostinou, kterou nechává královsky připravit pro ty, kdo si nevzali dovolenou, „pověděl něco slavnostního“. Čtu z Bible vánoční příběh podle Lukáše a přidám pár slov o tom, že se Ježíš narodil do nouze a bídy. A tak je Bůh s námi právě tehdy, když si připadáme nuzně a bídně. Dávám si záležet na tom, abych se vešel do několika minut. Po mě se ale slova chopí velitel a dalších patnáct minut si to slovně rozdává s anarchií, fiľckami a s kupleraj – a jak je třeba s nimi bojovat, dodržovat pořádek a plnit svěřené úkoly. Každou pátou větu končí slovy „jak nám tady Péťa krásně vysvětlil“. Všem ostatním tečou sliny při pohledu na bramborový salát a postupně chladnoucí řízky. O Péťově vysvětlování si myslí své. A já s nimi v tu chvíli zcela souhlasím.

Únor 2019