Trojí poselství Ježíšova setkání se samařskou ženou

Svoboda vůči patriarchálním zvyklostem

U Jákobovy studny se s Ježíšem setkává samařská žena (Jan 4,5–26). Nejprve zazní Ježíšův dotaz, může-li mu žena, držící v ruce vědro, nabrat vody ze studny a dát napít. Následuje dlouhý rozhovor. Pro onu ženu byl rozhovor zvláštní už proto, že Ježíš, na první pohled Žid, se s ní začal bavit. Neboť Židé se většinou neměli se Samařany rádi a nemluvili s nimi. A navíc žena věděla, že zbožný Žid má být velmi opatrný a nehovořit zbytečně s cizí ženou, pokud není přítomen její manžel, nebo jiný příbuzný. Ježíš však takovýmto způsobem opatrný nebyl. Nejen z vyprávění o setkání se samařskou ženou u studny, ale i z jiných míst Nového zákona prozařuje Ježíšova svoboda vůči patriarchálním zvyklostem ovládajícím tehdy chování mužů vůči ženám. Později, až do nedávna, v křesťanském světě přetrvávaly zvyklosti, které ženy znevýhodňovaly, zbavovaly důstojnosti, stavěli jaksi níž než muže. A velmi často byl tento patriarchální přístup k ženám považován za nedílnou součást křesťanství – dle mého názoru v rozporu s tím jak se choval Ježíš. Hnutí za rovná práva žen, navzdory některým výstřelkům, jsou v plné shodě s duchem Kristova evangelia. Toť první poselství.

Čím hasit žízeň po životě

Rozhovor byl pro ženu neobyčejný i v tom, že těžko chápala, co jí Ježíš říká. Když začal mluvit o vodě živé, šlo o obraznou řeč, o víru, duchovní věci, žena však stále měla za to, že Ježíš mluví o čerpání pramenité vody vědrem ze studny, o tom, jak uhasit žízeň způsobenou palestinským vedrem. Ježíš se jí nejdřív jevil jako běžný pocestný. Zprvu od něj proto nečekala hlubší poučení o životě, o vztazích mezi lidmi, a už vůbec ne o náboženských věcech, o víře v Boha. Její oči byly zastřeny závojem všedního plahočení; její srdce bylo plné špatně zacílené touhy po štěstí, a proto touhy neuspokojené, neuspokojitelné.

Zdalipak není tato žena předobrazem mnoha lidí dnes? Zdalipak právě my, Evropané, nejsme zcela zaujati vlastním hašením žízně po životě? Honíme se za marnými vidinami štěstí, za pomýlenou představou lásky, ale i za dalšími bludnými touhami, po penězích, po slávě a podobně – a přitom neumíme naslouchat tichému Božímu hlasu. Nerozumíme Ježíšovu podobenství, že on dává vodu, po níž se nežízní navěky. Neboť o to šlo i při setkání se samařskou ženou – mýlila se v náhledu, co ji může učinit šťastnou. Ježíš však odhalil, jak nepovedený život dosud vedla. Mimo jiné ve vztazích k mužům. A v tu chvíli jakoby se jí díky Ježíšovým slovům rozsvítilo. V tu chvíli vidí všechno jinak, zejména sebe sama, vlastní život, zmatený a nevydařený navzdory veliké touze po štěstí. Tu mu říká: Vidím, že jsi prorok. Později pak uvěří, že Ježíš je ještě víc – Mesiáš, spasitel, který může její život proměnit, vnést do něj světlo. Můžeme i my v Kristu nalézat světlo života? Důležitá to otázka dnes, kdy nás kdekdo a kdeco přesvědčuje, že záleží jen na tom, kolik si člověk užije, nebo na penězích, na hospodářském úspěchu, či na tom, kolik slávy a moci člověk získá, a co je nad to, jsou jen řeči. Ale takový život se nakonec vymstí. Vymstí se vzrůstající tvrdostí vzájemného soužití i prázdnotou duše. Beznadějí. Když však Ježíš říká, „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vyvěrajícím k věčnému životu,“ jde o naději. Evangelium, Boží slovo, toť možnost i pro nás, když pronikne až do naší duše, našeho srdce. Může se stát zdrojem naděje, průhledem za hranice pomíjivého, vinami poznamenaného světa k Bohu a jeho říši. Neboť co je platno člověku, kdyby všechen svět získal, ale duši své uškodil? Hle, druhé poselství.

V Duchu a v pravdě

Vraťme se ještě jednou k samařské ženě. Když pochopila, že Ježíš s ní mluví o Bohu a o naději, jedním slovem o náboženství, položí mu otázku tak, jak jí to napovídaly dosavadní zkušenosti s náboženstvím: Je správné Boha uctívat v jeruzalémském chrámu, jak to činí Židé, či na posvátné samařské hoře Garizim? O to se Samařané s Židy přeli. Kde konat bohoslužby, abychom byli Bohu blíž? Vidíme, že onen průhled k Bohu, k vyšším věcem se samařské ženě scvrkl na otázku po správném místě církevních obřadů. Jako by se dnes někdo ptal: Je třeba konat bohoslužby v kostele, kde jsou sochy a obrazy, nebo se tak může dít i v nevyzdobené modlitebně? Ježíš však odpovídá: O to teď, při hledání Boha – dárce naděje, už nejde. Neboť jej můžete uctívat v chrámu, v modlitebně, v kuchyni, na louce, všude, kde žijete. Jedno kde. Jde pouze o to, jak Boha uctívat. Totiž v Duchu a v pravdě.

Co znamená uctívat v Duchu? Že víra v Krista pro nás může být vskutku osobní věc, že se může týkat celého života; že hlavní je, aby se evangelium dotýkalo našeho srdce, aby se stalo oporou víry, zdrojem naděje, potěšení a aby pro nás zůstalo živou inspirací a světlem vedoucím k poznání, co je dobré pro život. To všechno nám Bůh může darovat, může naše srdce proměnit svým Duchem, když o to budeme prosit.

Ježíš ovšem říká, že máme ctít Boha v Duchu a v pravdě. Jak v pravdě? Inu máme ctít Boha nejen zbožným nitrem, ale také každým svým slovem i činem, zejména každým pěkným mezilidským vztahem, bohulibým chováním mezi lidmi, zaujímáním pravdivých, spravedlivých postojů ve společnosti. A je to Ježíš, který nám ukázal, co takový život v pravdě obnáší. Tím, co říkal, tím, co dělal. Obojí patřilo dohromady. Nebylo v tom falše. Ježíšovo kázání, Ježíšovo dílo, jedním slovem pravda Páně. Tu máme ctít, milovat, uvádět v život. Možná bychom si mohli připomenout Husův výrok o pravdě, z něhož pronikla na naši prezidentskou vlajku dvě slova „Pravda vítězí“. Celý Husův výrok je trochu delší: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“ Slova o vítězící pravdě se na prezidentské vlajce objevila spolu se vznikem Československa po první světové válce. T. G. Masaryk po svém návratu z ciziny přivezl vlaječky s tímto nápisem. A tvůrci prezidentské vlajky se tím nechali inspirovat. Od té doby byl s výjimkou nacistické okupace nápis „pravda vítězí“ na vlajce dodnes. Celkem na čtyřech prezidentských vlajkách, i na té socialistické. Ale promlouvá k lidem tento nápis tak, jak mu rozuměl Masaryk, který ctil Ježíše a Husa si vážil a věděl, že ta pravda není ledajaká, ale pravda Páně, pravda víry, pravda života pod zorným úhlem věčnosti, pravda lidskosti a spravedlnosti? Není to tak, že v průběhu dějin Češi často onomu nápisu rozuměli jinak, pro některé to byla pravda nacionalistická, pro další komunistická? Či jen mlhavé, bezobsažné heslo? Mám za to, že tomu tak bylo a je. Tu nezapomeňme, o jakou pravdu se původně jednalo. O tu Ježíšovu. A doufejme, že ona pravda Páně u nás bude stále přicházet ke slovu. A sami v pravdě žijme, vydávejme o ní svědectví. Bůh sám nás k tomu svým Duchem proměňuje. Toť třetí poselství našeho vyprávění.