Po sametové revoluci se stalo módou sezóny – abych parafrázoval Jiřího Suchého – otřít se při každé příležitosti ironickým slovem o Aloise Jiráska. Jiřího Stránského si vážím, a proto mě tím více překvapilo, že i on oblékl kaiserrock této fazóny a snížil se v rozhovoru v Pt č. 5 k výrazu „Jiráskovi sirotci“ (o těch, kdo napadají každého a bojují proti všem). Výraz to měl být vtipný a výstižný, nakolik plul na vlně protijiráskovské obsese, byl však spíše trapný. Má stokrát pravdu historik Robert Kvaček, říkáli, že žádný jiný národ než český netrpěl svým intelektuálům, aby se s takovým gustem vyjadřovali nelichotivě o jeho historii. Bohemista Alexander Stich svého času napsal do Literárních novin článek „Kopací míč Jirásek“. A zcela čerstvě Zdeněk Mahler: jsme jako štír, schopný uštknout sám sebe. Smutné, že tato hloupá tendence má tak tuhý život a nachází tak málo těch, kdo by se jí statečně postavili.
Číslo