Baletní vyprávění nemusí nutně běžet od začátku do konce. Vše je trochu snové a divák se musí domýšlet. Baletní slovník nebývá úplně jednoznačný a výrazová gesta z baletního historického slovníku zná dnes jen baletní odborník. Přesto tanec mluví, zvlášť tam, kde slova nestačí.
Ve spojení s baletem se každému vždy vybaví načechrané Labutí jezero, případně vánoční Louskáček. Obě představení jsou hitem a jistotou všech baletních souborů, ale vedle nich se postupně balet dostal i k tématům, která nejsou pohádková. Tramvaj do stanice Touha, kterou uvedl šéf baletu Národního divadla Filip Barankiewicz v adventním čase, rozhodně není pohádkové vyprávění. Jedná se o balet vytvořený na podkladě hry Tennesseeho Williamse. Ve Stavovském divadle se z této linie dramatických baletů úspěšně uvádí Proces Franze Kafky a Leonce a Lena podle literární předlohy německého spisovatele Georga Büchnera z roku 1836.
Autorem choreografie je John Neumeier, po slavných choreografech Fredericu Asthonovi (Marná Opatrnost), Johnu Crankovi (Oněgin a Labutí Jezero, Romeo a Julie) a Márcii Haydéé (Spící krasavice) jde tedy o další představení světoznámých choreografií českému divákovi. O to cennější, že se o nastudování v Praze postaral sám autor. Jako zajímavost zmiňme, že Spící krasavici nastudovala s baletem v březnu 2021 právě Márcia Haydéé, pro niž jakožto Blanche zase v roce 1983 vytvořil John Neumeier Tramvaj do stanice touha.
Podle samotného autora inspiroval podobu choreografie režisér filmového ztvárnění Elia Kazan, podle nějž není příběh Blanche možné pochopit bez její minulosti. John Neumeier k tomu říká: „Je nemožné zatančit minulost. V baletu se minulost musí stát viditelnou přítomností, a proto začínám tam, kde divadelní hra končí: Blanche před námi prochází vlastními vzpomínkami a šílenstvím až na konec své cesty.“ Zvláštností baletního zpracování je ono vyprávění od konce. Minulost je zde vlastně ztělesněná představa, která Blanche dostane až na konec cesty, kde převládají vzpomínky, sny a vize nad neutěšenou realitou. V programu Národního divadla se nejprve hra objevila s upozorněním, že je vhodná od 18+, ale nyní se uvádí 16+. Sexuální scény a znásilnění jsou ukázány obnaženě, surově a explicitně. Publikum je tak vystaveno přímé konfrontaci.
Oběti násilníků zažijí nepříjemné dejà vu, zda to dokáže nějak zamávat s přítomnými násilníky, těžko říct. Za společenský přínos lze považovat, že vedení baletu přizvalo ke spolupráci společnost Konsent, zabývající se prevencí sexuálního násilí.
V roli Blanche jsem na druhé premiéře viděla Evgenyi Gonzáles a na repríze v lednu Alinu Nanu, která 11. 1. měla svou premiéru. Role je velmi bohatá, plná těžkých párových situací, ale i vnitřního boje, který tanečnice musí vnést na jeviště a odehrát před publikem. Obě tanečnice předvedly skvělé taneční výkony, Evgenyia Gonzáles působí v roli až jako porcelánová panenka a její Blanche je křehká a vystupuje ze snu. Alina Nanu je víc zakořeněná v realitě a její Blanche je bojovnější.
Balet má prvenství i v tom, že zobrazuje homosexualitu. Milostný duet dvou mužů je poměrně silná scéna a přitahuje pozornost baletních diváků. Blanche je svědkem milostného vzplanutí jejího manžela k jinému muži. V roli manžela mě zaujal Matěj Šust, který použil nejen svou dokonalou taneční techniku, ale uměl daný okamžik opravdu citlivě a bolestně prožít. Výstřel, který pak zazní, se v mysli Blanche promítne ještě několikrát a člověk sebou pokaždé trhne a znásobí se tak vnitřní rozervanost příběhu i z příběhu.
Divák je podobně jako Blanche vtažen do dvou světů. Jedním je koloniální americká společnost, kde se Blanche cítí doma, a druhým New Orleans a svět boxu a jazzu. Tedy místo, kam utekla její sestra Stela, když jejich rodina přišla o jmění. Zároveň se divák musí vyznat v příběhu, aby pochopil, co je realita a kde začíná snový svět Blanche. Částečně nás vede hudba, protože Sergeje Prokofjeva střídá Albert Schnitke.
Násilník Stanley je pro svého představitele velkým oříškem. Macho, kterého Blanche nemá ráda a on si její znásilnění podá jako neodvratnou nutnost, prostě to nešlo jinak, protože byla šílená. Sám ji pak umístí do ústavu pro choromyslné. Ještě předtím zničí jediný nadějný a láskyplný vztah, který vznikal mezi ní a jeho kamarádem Mitchem. Giovanni Rotolo v podcastu Národního divadla mluví o tom, jak strašně mu je jeho postava nesympatická a nemohl by nikdy jednat jako on. Když ho však vidíte tančit, je v roli natolik přesvědčivý, že vám vstávají chlupy na těle hrůzou.
Jako kulisa zůstává po celé představení na jevišti kovová postel na kolečkách. Ošklivá, studená a nepříjemná jako vězení. Hlavní hrdinka v ní vždy uvízne, ať už v náruči mužů, kteří mají být náplastí na její zničený život, manžela, který ji nechal a zemřel, v mysli a pokřikování vojáků. Zde ji znásilní sestřin manžel. Blanche je po aktu schoulená, třese se a hroutí. Stanley tancuje svůj vítězný tanec. Ona pak definitivně utíká mimo realitu. Útěk je pro ni onou konečnou stanicí, odkud se už nikdy nevrátí.
Oproti výchozímu dramatu John Neumaier v baletní inscenaci pracuje mnohem víc s nerealitou, sny a představivostí. Stávají se místem, kam hlavní představitelka utíká pro odpovědi, pro útěchu, za lepší budoucností, kam uniká z nesnesitelnosti vlastního bytí.
Příběh nastavuje zrcadlo tehdejší společnosti, ale zároveň promlouvá i do současnosti. Vždyť současná společnost stále bagatelizuje znásilnění a má tendenci ospravedlňovat násilníky. Zrovna včera jsem pod jedním postem k soudu s Dominikem Ferim četla rozhořčený příspěvek, že většina nahlášených znásilnění je jen pomstou partnerům kvůli rozvodu. Přitom se ví, že znásilnění je nejméně nahlašovaným trestným činem. Pokud je pachatelem cizí osoba, nahlásí znásilnění 8 % obětí a v případě pachatele z rodiny jsou to pouhá 3 %. Kolik takových Blanche končí kvůli takovému činu v pasti svých představ?
Tramvaj do stanice Touha. Balet Johna Neumeiera na motivy stejnojmenné divadelní hry Tennesseho Williamse. Choreografie, scéna, kostýmy, světelný koncept: John Neumeier. Hudba: Sergej Prokofjev (Vision Fugitives), Alfred Schnittke (Symfonie č. 1) Tančí sólisté a sbor Baletu Národního divadla Premiéra ve Stavovském divadle 15. 12. 2022