Tradice otců v Teologii a společnosti

Časopis Teologie & Společnost (pokračovatel někdejších Teologických sborníků z brněnského CDK) se v č. 2/2004 soustředí na téma „tradice otců“. Jde o obrat převzatý z biblického způsobu vyjadřování, kde pojmenovává vztah k tomu, co se má nebo nemá předávat. Kritický přístup k tradici je naznačen v evangelijní disputaci mezi Ježíšem a posluchači (Mt 15,2–3). Tradice, která nepochybuje o své potřebnosti pro přítomnost, se nevystavuje nároku Boží řeči a sebevědomě předává své prognózy a diagnózy. Vyžaduje poslušnost a nedovede pochopit, že pomocí, požehnáním a výzvou k solidaritě jsou i jiní. Ladislav Heryán v článku „Tradice otců a přikázání boží“ ukazuje, že v době Ježíšově byla sporným bodem kategorie čistoty. Některá jídla se jako nábožensky nečistá nesměla jíst. Se společensky „nečistými“ se čistí (zbožní) neměli stýkat, aby se neznečistili. To byla tradice vyčtená z jedné části Písma, Ježíš ji však odmítl. Podle něj odporovala Božímu přikázání. Záměr nového přístupu k tradici čistoty pochopil velmi dobře apoštol Pavel a v jeho intenci působil. Pohany nepohrdal, nepovažoval je za méněcenné. Lenka Karfíková v článku „Křesťanské pojetí božství“ sleduje vývoj teologické tradice v návaznosti na posvátnou nahodilost, tj. kontingenci, kterou v její nepředvídatelnosti stopují někteří vybraní teologové. Jde o teologickou tradici, která zrcadlí logiku otevřeného příběhu. Proto ho nelze teologicky naplánovat, matematicky vypočítat. Jsme do příběhu vtahováni a učíme se jeho otevřené logice. Jiří Hanuš se ve svém hledání „Právo na dějiny a interpretaci tradic“ zaměřil na jednu konfesi – proto se v jeho příspěvku setkáváme s pojetím dějinných tradic v podání Alberta Vyskočila, Rio Preisnera, autorů dokumentu „Právo na dějiny“, Radomíra Malého, Zdeňka Rotrekla, Karla Skalického, Pavla Ambrose. Jde o zmapování jednoho možného přístupu, který je vyhraněný, a přesto se pootevírá novým interpretacím. Ivo Binder v kulturní rubrice „Otto Stritzko – svébytný svět plný novotvarů“ dává nahlédnut do světa výtvarného umělce třicátých let minulého století, který mimo jiné výtvarně doprovodil spis Jakuba Demla „Zapomenuté světlo“ či sbírku básní Jana Zahradníčka „Žalm z roku dvaačtyřicet“. Je připojen také jeden výrazný literární text O. Stritzka „Zeleny prasitko“. Zaujme jistě rozsáhlý rozhovor C. H. Rocqueta s religionistou M. Eliadem. O to víc v této souvislosti překvapí recenze dvou knih: S. Waserstroma Religion after Religion a R. Ellwooda The Politcs of Myth, kterou napsal filosof I. Strenski – „Mýtus, gnóze a politika“. Strenski hodnotí problematický příspěvek populárních „otců“ 20. století, kteří zavedli do slepé uličky zejména religionistiku a filosofii: Mircea Eliade, Gerschom Sholem, Henry Corbin, C. G. Jung, J. Cambpbell a M. Heidegger. (I. Strenski je autorem knihy „Čtyři teorie mýtu v historii 20. století“, Iowa City 1985.) Tim Noble nás uvede do světa filmu zamyšlením nad běžným a populárním způsobem doslovného překladu jazyka knihy do jazyka filmu (Harry Potter) a vybídne k dynamickému (Želary) a nebo ještě lépe ke kreativnímu způsobu překladu (Hranice lásky). Recenzenti doporučují knihy J. P. Ondok – Čmelák asketický, Hana Librová – Vlažní a váhaví; Peter Schäfer – Dějiny Židů v antice (překl. Štěpán Zbytovský); Peter Cole, Filozofie náboženství (přel. Ondřej Fischer); Heinz Schütte – Ekumenický katechismus II (přel. Jaroslav Vokoun).