Toronto: Svědomí proti násilí

Číslo

Parafráze názvu románu Stefana Zweiga mne napadla při srovnání dvou filmů promítaných na Torontském mezinárodním filmovém festivalu. Ten první, o svědomí, je Skrytý život (A Hidden Life) amerického režiséra Terrence Malicka, ten druhý Nabarvené ptáče (The Painted Bird) plný násilí od českého režiséra Václava Marhoula.

Oba filmy se odehrávají v době druhé světové války. Skrytý život je podle skutečného příběhu Franze Jägerstättera (1907–1943), který žil v rakouské obci Sankt Radegundu. Nabarvené ptáče je adaptace novely Jerzyho Kosińského z roku 1965. Marhoulův film je odněkud z východní Evropy, kde se mluví slovanským esperantem (Slavic Esperanto!? – podle festivalové synopse, zřejmě aby se v Polsku necítili dotčeni). Oba filmy měly podobný rozpočet. Na české poměry je rozpočet kolem osmi milionů dolarů poměrně dost, na americko-německé poměry se jedná o nízkorozpočtový film. I délka filmu je podobná. Zde asi podobnost končí.

Asi největší reklamou pro Malicka je Zlatá palma z Cannes za film Strom života (The Tree of Life) v roce 2011. Marhoulův film byl oceněn studentskou porotou letos v Benátkách. Zatímco o americko-německý film nebyl na torontském festivalu téměř zájem a na první promítání pro veřejnost jsem dostal dokonce lístek zadarmo, na česko-ukrajinsko-slovenský film bylo obtížné dostat se i na promítání pro tisk.

Kromě vláčilovské kamery, která připomínala Markétu LazarovouÚdolí včel, jsem v Nabarveném ptáčeti těžko hledal něco pozitivního. Film se promítal v sekci Zvláštní uvedení (Special Presentation). Osobně bych ho zařadil do sekce půlnočních hororů (Midnigt Madness). Jestliže chtěl Marhoul šokovat diváky, tak se mu to podařilo. Přiznám se, že s výjimkou Hitchcocka nejsem přítelem hororů, viděl jsem příliš málo takových, které na mne udělaly silnější dojem. Tentokrát jich šlo během jedné produkce napočítat asi patnáct. …

Přes slibovanou pěknou kameru jsem na film nešel nadšen, ale nečekal jsem, že bude tak špatný. Ale je to možná proto, že nemám rád horory. … Hedvika Petrželková v Lidovkách dala recenzi název: Žijeme v násilném světě, ve kterém i zemřeme. Nabarvené ptáče je ale o naději a víře. Ale právě naděje, víra a k tomu ještě láska mně v tomto filmu chyběla. Mám pocit, že kritici se pokoušejí najít v tomto filmu hlubinu, která tam bohužel není.

Na rozdíl od diskutovaného prázdného českého filmu má druhý festivalový film Skrytý život podle mne nejen hlubinu, ale i tři klasické hodnoty víru, naději a lásku. Začíná až kýčovitou selankou: krásná rodina v rakouských Alpách, roztomilé děti, milí sousedé, krásná farnost. Pilný farmář Jägerstätter se může stát dokonce starostou obce. Nebrání se ani nástupu na vojenské cvičení, z něhož se však vrátí s přesvědčením, že se nechce zúčastnit zabíjení nevinných lidí. Chce farmařit. Jenže totalita si ho nalezne a dostane povolávací rozkaz. Podobně jako ve filmu Juana Antonia Bardema Nevinní i zde nadejde okamžik, který rozhodne. Při nástupu do armády má zahajlovat. Franz jako jediný odmítne. Gesto, které ho stojí život. Podobný motiv jako ve filmu Luise Buňuela Horečka stoupá v El Pao. Nastoupí cestu odpěrače vojenské služby. Tuto cestu bere jako zkoušku své víry, kterou nezlomí ani biskup Joseph Fliesen (jedna z posledních rolí švédského herce Michaela Nyqista, který zemřel 27. června 2017). Skrytý život je i posledním filmem švýcarského herce Bruno Ganze († 16. února 2019), který má ve filmu nezapomenutelný dialog soudce Lübena s Jägerstätterem. „Je správné toto učinit?“ ptá se soudce a Franz odpoví: „Mohu to snad neučinit?“ Jediné násilí, které ve filmu vidíme, je násilí bachařů a spoluvězňů. Skutečná hrůza však přichází z chování slušných vesničanů, kteří by ani mouše neublížili, ale odplivnou si, když potkají jeho manželku Franzisku.

Zatímco Nabarvené ptáče monotónním násilím spíše uspává a otupuje, zápas o lidské svědomí ve filmu Skrytý život dává sílu a klade otázky. Byla by moje víra tak silná jako u Franze Jägerstättera? Film končí citátem George Eliota: Vzrůstající dobro ve světě je částečně způsobeno historicky nezachycenými činy lidí, kteří nejsou tak nemocní jako my, ale kterým vděčíme za mnohé a kteří žili skryté životy a odpočívají v neznámých hrobech.

Německý herec August Diehl řekl po představení: „Někdy je důležitější v tichosti neučinit to, co společnost po nás žádá, než bombastické hrdinství.“ Zajímavé bylo, jak Terrence Malick pracoval s herci. Ráno před natáčením dal každému z nich přečíst nějakou filosofickou esej například od Kierkegaarda, ale při natáčení se o ní nesmělo mluvit.

Ve filmu již nebylo, že v roce 1946 byl Jägerstätter pohřben v Sankt Radegundu, ale jeho jméno nesmělo být ve vesnici na kameni mezi oběťmi války do roku 1950. Byl kritizován za to, že neplnil své povinnosti, že nesplnil roli manžela a otce. Vdově Franzisce byl do roku 1950 odepřen vdovský důchod. Jeho jméno bylo zapomenuto do roku 1964, kdy jeho příběh objevil americký sociolog Gordon Zahn. V roce 1968 byla publikována kniha Víra a násilí. O tři roky později režisér Axel Corti uvedl v rakouské televizi film Odpírač. Trest smrti nad Jägerstätterem byl zrušen až 7. května 1997. Jeho pomník se objevil v Sankt Radegundu o devět let později. 26. října 2007 papež Benedikt XVI. prohlásil Jägerstättera za blahoslaveného a patrona odpíračů vojenské služby. Jeho památka se připomíná v den jeho křtu vždy 21. května. Pro úplnost dodejme, že manželka Franziska zemřela v roce 2013.

Mezitím bylo Nabarvené ptáče nominováno za Česko na Oscara a dostalo se i do užšího výběru. Úspěchem filmu Skrytý život bylo, že v předposlední den Torontského mezinárodního filmového festivalu byl přece jen vyprodán, takže je naděje, že se možná dostane i do kin.

Psáno pro Protestant a Satellite 1–416 č. 5. Text jsme zkrátili o výčet „patnácti hororů“ z Nabarveného ptáčete a také obšírné citace z českých recenzí.