Tomáš Pergler: Sochy, Michal Machat: Ilustrace

Výstava v galerii Scarabeus, ul. Ivana Zajíce 7, Praha Letná, 15. 2.–13. 3. 2005

„Vo co tady de?“ to je pro nás, kteří známe Tomáše Perglera, otázka, již v posledních letech od něj často slýcháme. Se sokratovskou bezprostředností vyslovuje to, co u mnohých dříme jako nějaké ochočené tabu. Na některé lapidární otázky těžko najít lapidární odpověď. Otázka „o co tady jde“ je principielně otevřená; jakákoli odpověď zjednodušující a uzavřená. Tajemství této otázky tkví v tom, že se na ni odpovídá celým životem a s plným nasazením. a Tomáš Pergler usilovně tvoří. Doslova jde – přes nepřízeň osudu – od plastiky k plastice. Jako by byl doma právě a jen v procesu tvorby. Pracuje v materiálu, jímž je povýtce dřevo. Jedná se o pramateriál, jak napovídá skutečnost, že dřevo se španělsky řekne madera a portugalsky madeira. a když je v češtině něco na maděru, tak to asi také souvisí s matérií. Rovněž motivicky se Tomáš Pergler se navrací k prazákladům a k praformám. Zjišťujeme, že v jeho tvorbě se dost málo vyskytují figurální a antropomorfní náměty. Převažují motivy zvířecí a rostlinné, ježto nabývají abstraktních tvarů. Příznačné je téma zkamenělého živočicha – trilobita. Perglerovo tvůrčí usilování je prodlouženou otázkou, která živelně bují jako dřevomorka, jejímiž vlákny hmatáme a tušíme odpověď: „Vo to tady jde!“

Jako by autor sám nacházel dílčí odpovědi, neboť podle Paula Ricoeura člověk poznává sebe sama jen skrze svá díla. Existuje ještě jiná teze, podle níž vykladač chápe dílo lépe než sám autor. Nemusí to platit vždycky a bezezbytku, ale někdy ano. a také nemusí jít o akademický výklad, nýbrž o nový útvar, a tedy o inspiraci, nakopnutí. Rozvibrování hermeneutických kruhů. Tomáš Pergler mě několikrát požádal o slovo na vernisáži. a tak se stalo i pro tuto příležitost. Přitom se mě optal, zdali nevím „o něčem na stěny“. Navrhl jsem kresby Michala Machaty; jsem jimi a s ním totiž zapleten do jiného vykladačského procesu. Zatímco běžně se textem interpretují vizuální díla, Michal Machat svými tužkovými kresbami interpretuje moje texty. Tady převažuje figura a tvář plus lidský výtvor: dům, město, místnost, hřbitov, šanony, lžíce, postel…

Dovolím si dát vám nahlédnout do Michalovy kuchyně. Vzal si moje povídky a oranžovým a žlutým značkovačem nejprve zatrhal motivy, které by mohl rozvíjet. A v dalších měsících došlo k rozvoji: jak kvantitativnímu, tak kvalitativnímu. Povídek mého souboru je třicet osm, ilustrací, které Michal Machat dovezl do Prahy, ke sto třiceti. Jeho obrázky texty po své ose dovypravují a také propojují. Odhalují spojitosti mezi povídkami zdánlivě nespojitými. Vedou do světa podruhé transformovaného: tam kde text končí, obraz začíná. Ilustrátor je doslova tím, kdo il-lustruje, tedy o-světluje. Ušinost autora je obrazem uzemněna a zprubována. Michal Machat mi vyprávěl, že on své figury jakoby rožní – natáčí je do různých poloh a podrobuje je vivisekci své kresby. Tato metoda je mi blízká, neboť mám také pocit, jako bych v procesu psaní nechával své postavy opékat a případně i smažit se ve vlastní šťávě.

Sbírka povídek, která má brzy vyjít v nakladatelství Medard, nese název Figury, figurace, figuranti a figuríny. Výběr třiatřiceti kreseb od Michala Machata ji obohacuje o další nejedno „F“: Famózní figuralista.