Když jsem tentokrát odpovídal do redakce, že nevím, o čem psát, že vše uvnitř mě i mimo mě je zastíněné nebo obestřené mlhou kolem koronaviru, tak jsem nelhal. A nechtěl jsem se přidat ke všem těm, co o koronaviru mluví, ke všem opatřením se vyjadřují, souhlasí či popírají, chválí či nadávají – což jsem vnímal „živě“ přes trojici práce, autobus, rádio. Naštěstí nejsem aktivní na tzv. sociálních sítích – to teprv musí bejt blázinec! Opravdovost celé situace mi byla sdělována v tichu večera u kachlových kamen mou ženou, zdravotní sestrou.
Termín odevzdání článku se však blížil a já nervózně chodil kolem kamen a občas vyhlédl z okna. Poté jsem si uvědomil, že je středa poledne a za chvíli by měli jet popeláři. Každý máme své osobní zvyky a rituály a k těm mým patří, že když vidím popeláře vyvážet obsah naší popelnice, mám pocit, že svět je v pořádku a budoucnost má budoucnost. Před čtvrt rokem jsem se dokonce osmělil a řekl jim přímo „Díky chlapi!“ Vousatý obr se na mě usmál a laskavě odvětil: „Nemáš zač!“ Takže dneska (ve středu) kolem půl jedný přijeli, vysypali, odjeli a já to viděl! Výjimečnost té samozřejmosti mě úplně dojala a zároveň přenesla úplně na kraj obláčku, kterého se tak rád dotýkám.
Dotek okraje tohoto obláčku mě propojí s volností, s řádem, s putováním, s výjimečnými obrazy, při kterých se v tichu podařilo času setřást ze sebe svou nepěknou tíhu. Je to dotek velmi poetický a zároveň velmi pravdivý. Tak, jak hovoří Duch… Asi před deseti dny jsem šel s naší Andulkou (překrásnou fenečkou Cane corso) po loukách za vsí, kolem potůčku, když jsme se oba naráz zastavili a v němém úžasu vzhlédli nahoru. Svist křídel hejna husí nás oba poslal rovnou na kraj poznaného a nepoznaného, zrušil hranice mezi těžkopádným popisem každodennosti a lehkým vánkem snění. A co teprve Duch připravil Andulce při návratu do vsi! Náhle se zastavila, až si sedla na zadek, a začala se hrozně divit. Zpoza rohu vypochodovaly hedvábničky, kohoutek a dvě slepičky! Tohle ještě nikdy neviděla… K padesátinám jsem od našeho pana předsedy osadního výboru a jeho širší rodiny, mých výborných přátel, dostal stan s podsadou. V tomto symbolu české skautské vynalézavosti trávil jsem část léta a podzimu na naší divoké zahradě. Bylo krásné, jak „pouhé“ tenké stanové plátno mezi mnou a oblohou napomáhá rozdělovat a zároveň spojovat onu každodenní praktickou nutnost bytí a onu volnou, svobodnou, snivou poetičnost. Z mého pohledu je třeba toto tenké stanové plátno, tuto jemnou, téměř nezřetelnou hranici neustále hledat. Neboť pak přijde ten neuvěřitelný okamžik, a ta hranice se na chvíli rozplyne. A to je zázrak. Opravdový zázrak, čistý údiv. Nic než laskavost světa. Nelze zabloudit… Od raného dětství mám rád dobrodružné romány, obzvláště různé robinzonády. Specifickým a samozřejmě nejdůležitějším tématem těchto knih je shánění potravy. A já mám rád, když hrdinové těchto románů mají (nebo lépe naleznou) nějaké zásoby. Jdou pak „štěstí naproti“. Mají pak mnohem více času pohybovat se blíže oné téměř nezřetelné hranici, o které jsem hovořil, vidět a zachovat si svou výjimečnost. V tento čas jsme se (při vší skromnosti) doma trochu přiblížili těmto hrdinům, neb jsme v karanténě a se ženou jsme si řekli, že i přes mnohou nabízenou pomoc s nákupy žádnou nepřijmeme. Ale upřímně za ni všem děkujeme. Konečně máme výjimečnou příležitost sníst všechno, co je doma, a to v těch nejroztodivnějších kombinacích. Já si zavzpomínám na ony hrdiny, kteří už nevědí, na jaký způsob připravit sobí a medvědí maso. A krom přípravy máme dokonce i čas vyprávět si a sytit se roztodivnými, zázračnými, veskrze poetickými příběhy. Pro mé hrdiny konec konců byla mnohdy solí, kořením i vitamíny Polární záře… Také se ukázalo, že ony zásoby, co jsem si dělal do svého celoživotního, imaginárního, kanadsko-sibiřského srubu, jsou platné, i když mnohé již postarší. A jsem na toto svoje romanticko-skautské, enviromentálně-apokalyptické takříkajíc amundsenovské myšlení hrdý! A taky mě překvapilo, kolik má žena potravin pro naše pejsky. Nádhera! Až se tomu Andulka divila… A nezapomeňte, že tento poněkud nevyrovnaný text jsem psal v mezerách mezi sípavým kašlem a bolestmi hlavy, takže přece jenom trochu o koronaviru je. Přeji pevné zdraví