Světlo drtí čas…

Číslo

Světlo vzkříšeného Krista se prolomilo do času Velikonoc. Každý rok se na kazatelnách, v kostelních lavicích, v skrytu „svého pokojíku“ pokoušíme tomuto světlu vystavit a zakoušet ho. A nejenom tam. Velikonoční dění vždy nacházelo bohatou rezonanci také ve výtvarném umění a literatuře. A samozřejmě také v hudební tvorbě. V nepřeberném množství pašijních písní, mší, symfonií a muzikálů jsem se letos nejčastěji vracel k nahrávce, která mezi ostatními v mnoha ohledech vyčnívá. Jsou to Pašijové hry Milana Hlavsy a Vratislava Brabence.

8. 4. 2007 bylo možné tento hudební cyklus opět na živo vyslechnout v chátrajícím barokním kostele v Šonově u Broumova. Ti, kteří této zvláštní příležitosti nevyužili, se budou muset, alespoň dočasně, spokojit s reprodukcí. Což ovšem ve skutečnosti není rozhodně špatná varianta.

Pašijové hry velikonoční v podání české undergroundové legendy The Plastic People of the Universe (PPU) se dočkaly hned dvou samostatných hudebních nosičů. První z nich je zvukově syrové a neuhlazené provedení z roku 1978. Koncert, který se konal na Hrádečku u Václava Havla, nese nesmazatelnou stopu dobové atmosféry. To je ostatně také důvod, proč někteří posluchači nedají na tuto starší nahrávku dopustit. Hudba Milana Hlavsy kongeniálně vstoupila do rozhovoru s těžko zaměnitelnou poetikou Vráti Brabence. Jeho libreto se na mnoha místech přidržuje biblického textu. O to více vynikají místa, kde autor text domýšlí a nově uchopuje. Někdy stačí už pouhá změna kontextu, uvedení biblické citace do nové souvislosti, aby text čerstvě promluvil.

Jakkoli je to v hudebním průmyslu spíše výjimkou, také opakovaný záznam Pašijových her má neumenšené kouzlo. Pokusy o novou interpretaci téhož díla často končí rozředěným neduživým výsledkem. V tomto případě je skutečnost jiná. A nutno poznamenat, že velmi potěšující.

Druhá nahrávka odráží velmi zdařilou spolupráci PPU se souborem Agon Orchestra. Opět se jedná o zvukový záznam koncertu. Tentokrát v pražském divadle Archa ze dne 24. 4. 2004. Výrazně početnější hudební těleso při této příležitosti dosáhlo monumentálního zvuku, který podtrhuje emocionální náboj jednotlivých skladeb. To je asi nejpatrnější ve skladbě „Otče!“, která svou gradací a naléhavým textem tvoří vrchol celého cyklu. Je nepřeslechnutelné, že skupina hráčsky dospěla. Původní intonační nejistota je na tomto záznamu nahrazena instrumentální sebejistotou a lehkostí. Pěvecké a recitativní party jsou rovnoměrně rozděleny mezi členy PPU. Stejně jako na originále, také v Arše zazněl hluboký a naléhavý hlas básníka a hudebníka Pavla Zajíčka.

Při letošním poslechu Pašijových her jsem si znovu uvědomil, jak hluboký a nestárnoucí zářez do české kultury se tady PPU podařil. Poslední dvě slova z libreta znějí: místo návratů. V tomto případě mají takové návraty rozhodně smysl.

V pohledu člověka na Kristův kříž stále zůstává mnohé, na co jsou slova krátká. Zdá se, že hudba má v takovém okamžiku svou zvláštní sdělnost, která je jinými způsoby nenahraditelná. Každopádně to platí v případě Pašijových her PPU.