Trest smrti, kolektivní vina, otázka odvety za určité útoky, problematika milostí a amnestie a další podobná témata se znovu a znovu vynořují na hladině veřejného a také mého povědomí. Spolu s vyčtenými teologickými pojmy, jakými jsou například odplata za hřích, hněv a milost boží, mě přivádějí ke školácké úvaze o trestu vůbec.
Trest je iracionální, a přitom tak samozřejmá záležitost. Dokonce tak samozřejmá, že starodávná Anaximandrova formulace kauzality využívá symboliky trestu: „A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času.“
Proč existuje trest? Odkud se bere jeho mechanismus? Proč ke zlu spáchanému ještě připojujeme zlo trestu? Chceme se zbavit zločince, chránit společnost, odstrašit další přestupníky – proč ho raději rovnou nezlikvidovat? Chceme zločince napravit – proč ho nedržíme tak dlouho, dokud se prokazatelně nepolepší?
Logika trestu předchází náš rozum; jakmile byla ovšem jednou přijata, rozum ožívá a funguje, hledá úměru mezi zlem spáchaným a zlem trestajícím, poměřuje tresty mezi sebou … tak činí právo.
Náboženskodějinně vzato se trest napájí z bezedné studnice msty. Ona se kryje v přítmí za principem trestu. Mstu provozovali bohové nebo lidé. I starozákonní Hospodin se projevuje jako mstitel, působí jeho hněv či rána. Lidé svolávají na někoho boží mstu, anebo zas bůh vyžaduje, aby jeden pomstil druhého. (Genesis 9,6: „Kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho…“, II. Samuelova 22,48: „Bůh, jenž mě pověřil vykonáním pomsty…“) Msta je metafyzickou potřebou vytnout zlo ze společenství. Je primárním vyrovnáním se se zlem, první reakcí na zlý skutek.
Docházívá přitom pohříchu k eskalaci násilí a rozšiřuje se – při aplikaci krevní msty – okruh zasažených. Řetězec šířícího se násilí v důsledku vzájemných pomst je třeba přerušit stůj co stůj. Můžeme sledovat, jak v dávné minulosti docházelo k regulaci msty. Jednak se zužoval okruh těch, na nichž se provozovala; nakonec se omezila na samotné pachatele. (Existuje tzv. legalizovaná msta, právo i povinnost poškozené strany vykonat mstu na pachateli.) Jednak bylo třeba najít úměru mezi zlem spáchaným a zlem odvety. Zřejmě tu byla zkušenost, že chybná exekuce nebo přemíra pomsty znamená opět nevinně prolitou krev, a ta opět vyvolává další pomstu atd. Hledala se rovnováha. (Na kamenech, jimiž se kamenovalo, muselo být někdy napsáno, co kamenovaný udělal. Někdo si myl ruce na znamení toho, že není vinen jistou krví. Svědek nesl odpovědnost za nesprávně vynesený rozsudek.)
Proces meliorace msty je možný jen díky zásahu třetí strany. Někdo jiný, zástupce celého společenství, případně zástupce pachatelovy strany vstupuje do konfliktu. Tento mechanismus má absorbovat zlo ve skutku obsažené. Starověký člověk byl v těchto záležitostech asi větším realistou než my. Věděl, že zločin může být projevem nějakého rozsáhlejšího skrytého zla nebo také že se jeho spácháním spouští lavina dalšího násilí. Zlý skutek byl chápán jako hřích proti bohu, a bylo jej proto třeba řešit v kultu. Kněz konal oběti za hřích. Zároveň bylo učiněno opatření v podobě trestu pro pachatele. Msta se začínala transformovat v trest. Jiný způsob, jak zchladit žár pomsty, dokud ještě nebyla vyvinuta instituce kněze-soudce, představoval mechanismus ručitelství. Někdo z okruhu pachatelova se nechal zajmout namísto něj. Tak vznikl prostor pro vyjednávání o trestu nebo výkupném.
V právním vědomí lidstva se tedy vynořuje trest se svým středobodem v talio, v zásadě: okozaoko, zubzazub. Zlo je chápáno v jeho objektivní, fyzické rovině, a také trest přichází v této rovině jako následek; je to jakási druhá kauzalita. Je dána objektivní míra. A právo se začíná oddělovat od náboženství.
Náboženství však nadále ví o zlé vůli člověka, o jeho zvůli proti božstvu ve zločinu obsažené. Zvnitřnění onoho zla prožívá člověk jako vinu. Vina je vnitřní násilí, internalizovaná msta, schopnost trestat sebe sama. Když je Kain potrestán za vraždu bratra vyhnanstvím, není jasné, zda se bojí vnějšího trestu, nebo již prožívá vinu. (Genesis 4,13 umožňuje obě polohy překladu.) Vina je zřejmě posledním vývojovým článkem morální zkušenosti lidstva. Díky principu msty vůbec existuje, díky mechanismu trestu a talio má svoji jakost a velikost.
Právo někomu vinu pouze přičítá, nemůže ji však nikdy postihnout. Podobně společenství vybavené jistou morálkou může někoho obviňovat, ale jen tím říká, že dotyčný by se měl stydět, že by mohl prožívat svou vinu. Metafyzická vina se projevuje jenom v reflexi, ve vyznání. A jen vědomí viny může přijmout metafyzickou milost.
Následují čtyři vývody, poznámky k některým konkrétním otázkám.
1. Kolektivní vina vzhledem ke svrchu naznačenému rozvrhu je nesmysl. Existuje něco jako kolektivní zlý skutek, o tom nás poučují politické dějiny. A existuje také kolektivní trest. Při jeho provozování je lidský rod ohrožován dvěma nebezpečími. Kolektiv, ať už ten páchající zlo nebo ten trpící zlem, většinou nemůže být přesně definován. A také je zatěžko najít míru spáchaného zla, zásada talio je těžko aplikovatelná. Tak na nás nenápadně znovu rozevírá svá krvavá ústa hlubina msty.
2. Jestliže je trest v naší společnosti přesně vyměřen, měl by být také přesně vykonán. Bohužel jsou u nás lidé trestáni nad rámec rozsudku, ve vazbě i ve výkonu trestu bývají naprosto nahodile šikanováni, homosexuálně a jinak zneužíváni, okrádáni, týráni, traumatizováni, omezováni nejen na svobodě, ale také na základním právu na soukromí. Mnozí lidé tuto skutečnost schvalují, politici a justice ji přehlížejí, někteří populisté nemají nic proti tomu, když jsou naši spoluobčané vězněni v nelidských podmínkách v jiné zemi. Tak se bezděčně do našeho práva opět zavádí princip msty s nahodilostí pro ni příznačnou.
3. Je pro mne otázkou, jak souvisí metafyzická milost, vztahující se k vině člověka, s milostí, která se vztahuje k výkonu trestu občana státu. Řekl bych, že jedině tak, že akt svobodné vůle panovníka je pouhým stínem a obrazem milosti boží. Nic víc. A protože hlava státu není bůh, její rozhodnutí nutně mohou být vrtkavá a nemoudrá. Aby však milost zůstala milostí, nesmí ji nic omezovat ani vynucovat.
4. Ježíš Kristus odstranil metafyzickou mstu visící jako hrozba nad celým lidstvem – tresty tohoto světa však zůstávají – tuto skutečnost lze prožívat jen osobně, jako zbavení vnitřního zla a násilí, jako odpuštění viny, jako Boží lásku. V síle a opravdovosti tohoto prožitku a při velké dávce odpovědnosti, najmě s ohledem na oběti trestných činů, lze některé tresty mírnit, ba i rušit. Tak se projevuje ve společnosti ona úhlavní křesťanská ctnost, totiž umění odpouštět.