Srdečně vás vítám – a současně se stydím

Číslo

Pozdrav účastníkům Evropského setkání pro povzbuzení Romů

Vážení účastníci European Meeting for Roma Empowerement, je mi velkou ctí přivítat vás v České republice.

Je mi ctí – a zároveň se trochu stydím.

Mohu svou vlast – kterou mám bolestně rád – popisovat z její světlé stránky. Naše vlast má velikou minulost, kdy ovlivňovala světové dějiny. Skoro v každém městečku a vesnici narazíme na pomníky reformátora Jana Husa (upáleného 1415) a Tomáše Garrigue Masaryka, prvního prezidenta Československa z doby, kdy naše vlast byla ve 30. letech minulého století oázou demokracie mezi autokratickými systémy a diktaturami Střední Evropy. Masaryk se zastával tehdy diskriminovaných Židů. Mezi intelektuály na celém světě má dodnes velký zvuk jméno prvního prezidenta po pádu komunismu, Václava Havla. Havel byl statečný bojovník proti komunistické diktatuře.

V ekonomice (HDP na obyvatele) patříme k nejrozvinutějším čtyřiceti zemím světa, v indexu lidského rozvoje jsme dokonce 28. na světě. Pokud jste z letadla viděli naši republiku, mohli jste si všimnout, kolik je v ní krásné přírody. Zdálo by se, že už patříme k stabilizovaným zemím s dlouhou a velkou kulturou, a tedy není třeba řešit žádné velké problémy.

Jenže je tu i temná stránka věci,

ještě jiné statistiky a skutečnosti, o některých z nich jistě víte. Česká republika patří k zemím Evropy, v nichž se nejvíce projevuje veřejně nenávist vůči Romům. V předchozích letech proběhla celá řada masivních pochodů, jejichž cílem byly domovy chudých Romů – ať již ubytovny, nebo byty na panelákových sídlištích. V některých případech došel dav skandující nenávistná hesla až na místo a ukazoval chudým rodinám, které většinou pokojně a spořádaně žijí, svou nenávist a odpor. Jindy se policie pokusila dav zastavit, což se někdy proměnilo v pouliční válku.

Negativním evropským statistikám dominují obyvatelé České republiky i v jiných oblastech. Česká republika, v níž žije jen malá skupina mírumilovných muslimů, je zemí, v níž se nejvíce projevuje odpor vůči islámu.

Před nedávnem se oběsil čtrnáctiletý chlapec z milující katolické rodiny, který v sobě rozpoznal homosexuální sklony – a na jeho pohřbu mluvil proti homosexualitě místní kněz.

Co mají společného tyto tři tlaky, které jsou ve společnosti vykonávány a projevují se veřejně – odpor vůči Romům, vůči muslimům a odpor některých církevních představitelů vůči lidem odlišné sexuální orientace? Vypovídají o velké míře xenofobie, strachu z odlišného, v České společnosti.

Kde se tento strach vzal?

Vraťme se k pomníkům, na něž můžeme narazit po českých městečkách a vesnicích. Vlastně nejrozšířenějším pomníkem je pomník obětem První světové války. Najdeme na nich jména vojáků, kteří bojovali za Rakousko, i těch, kteří bojovali proti němu v tzv. legiích. Zřejmě po veliké a kruté válce, jejíž sté výročí si zanedlouho připomeneme (28. 7. 1914), jež řádově překonala všechny dosavadní války, si obyvatelé jednotlivých obcí řekli, že oběti jsou všechny stejné, nezávisle na tom, na které straně byly. To bylo ovšem naposledy.

Za Druhé světové války zahynulo v Čechách a na Moravě kolem 130.000 obyvatel, někteří pro svůj „rasový původ“ – přes 77.000 Židů a 8.000 Romů, množství ruských válečných zajatců i příslušníci dalších národů, další lidé byli zabiti pro aktivitu v odboji či jen ze msty. Těsně po válce ovšem došlo k odsunu a vyhnání více než tří milionů Němců, z nichž zahynulo něco mezi 19.000 (jmenovitě zjištěné ztráty) a 200.000 lidmi, kteří se pohřešují. V obrovských číslech se nám ztrácí konkrétní lidské osudy. Připomenu jen situaci na dvou místech – v malém městečku Nový Bor bylo zlynčováno a zastřeleno osm víceméně náhodně vyhraných německých obyvatel v odplatu za osm vůdců Rumburské vzpoury, popravených roku 1918. V luxusní pražské čtvrti na Vinohradech byly na základních školách internační tábory pro Němce. Byly v nich internovány i matky s kojenci. Matky ovšem dostávaly tak malé příděly potravin, že pro své děti neměly mléko, a ty poté zemřely hladem. Děti z vinohradských škol dodnes nejsou nijak připomenuty, osm zastřelených Němců v Novém Boru dostalo svůj kámen na hřbitově až před několika lety, přičemž tehdejší starosta Nového Boru (jehož otec byl přímým svědkem popravy zmučených Němců na náměstí) nakonec v celém městě nenašel zaměstnání a dnes pracuje v Německu.

Zanedlouho po válce zavládla v Československu komunistická diktatura, která zničila životy milionům lidí – krutě byla pronásledovaná katolická církev, sedláci, bohatí lidé i příslušníci nekomunistického odboje za války. Dnes místa komunistických koncentračních a pracovních táborů označují většinou velmi jednoduché pomníky – dřevěné či kovové kříže.

Po pádu komunistické diktatury v 90. letech došlo k celé řadě rasově motivovaných vražd, které policie vyhodnocovala jako zabití nešťastnou náhodou a soudci při nich nezřídka zastrašovali právě oběti a jejich příbuzné.

Peripetiemi dějin 20. století procházel český národ s dvojí maskou, kterou si střídavě nasazoval – jako oběť – oběť nacistů a komunistů, a jako vítěz – vítěz nad nacisty a komunisty. Nezbylo už potom místo na třetí pohled – pohled toho, který řeší své vlastní pocity viny. Kde ovšem není vyznání vin, není ani odpuštění a smíření.

A vám, vážení zahraniční hosté, mohu sdělit, že být mezi samými oběťmi a vítězi není nic příjemného. Jedno rakouské přísloví to pojmenovává trefně: Chceš si zkazit náladu? Zastav se s Čechem!

Xenofobie ve společnosti, které si člověk nejprve všimne ve vztahu k menšinám, se totiž rozšiřuje. Kdo nedůvěřuje svému sousedu Romovi či muslimovi, přestane záhy důvěřovat i správci domu, v němž bydlí, starostovi a vládě. Nakonec nedůvěřuje nikomu – a jeho přehnaně vysoká sebedůvěra nám napovídá, že ani sám sobě. Žít v bohaté a krásné České republice pak není nijak příjemné.

Romové se nikdy nestali vítězem

Vážení účastníci European Meeting for Roma Empowerment, srdečně vás vítám – a současně se stydím. Když se setkávám se svými přáteli Romy a s konkrétními projevy diskriminace, stydím se za svou barvu kůže. Myslím, že v tom nejsem sám. Stud je nepříjemný pocit, který člověka zneklidňuje. Proto, aby se mu člověk vyhnul, může ledacos udělat – třeba změnit své chování. Xenofobie je strach z cizích. Ten pomine, když ten cizí přestane být cizím, když k němu najdu cestu a stane se mým sousedem, mým bližním.

Vyjmenoval jsem zde takřka nesčíslné zástupy obětí hrůz minulého století. Romové se mezi nimi ztrácí jako malá skupinka. Jenže když si ještě jednou připomeneme seznam těch různých skupin, vyvstane nám jiný, z většiny optimistický obraz: V minulosti dlouho diskriminovaní Židé nedlouho po válce založili vlastní stát a dnes jsou sebevědomým národem s velkým světovým vlivem. Poražení Němci se proměnili ve stát, který má vůdčí místo ve sjednocené Evropě a kultura německé otevřenosti a demokracie je dnes již pověstná. Rusové jsou dnes již také sebevědomým a významným státem. Potomci rozkulačených sedláků, bohatých lidí okradených komunistickým režimem i církve u nás v restitucích získali zpátky alespoň část svého majetku.

Mezi těmi oběťmi však zůstalo několik skupin, které se nikdy nestaly vítězem a oběťmi stále zůstávají. Dějiny útlaku evropských Romů a Sinti neskončily vítězstvím Druhé světové války. Romové jsou dnes nejdiskriminovanější minoritou v Evropě. Proto jsem osobně velmi rád, že se koná vaše setkání u nás, v České republice. Přeji vám, aby i toto setkání přispělo k tomu, že pozdvihnete svůj hlas, upozorníte na sebe a navážete dialog. Nám neromům přeji, abychom váš hlas zaslechli a vzali ho vážně. Pak se třeba kolektivně zastydíme, a náš stud promění naše podezírání v otevřenost, navzájem si podáme ruce a začneme hledat cestu k budoucnosti společné Evropy, kde odlišnost už nebude důvodem ke strachu, ale ke kulturním i lidským obohacením.

Vážení přátelé, podávám vám na toto budoucí setkání ruku už nyní, vítejte v České republice, vítejte v Praze!