V roce 1966 došlo k pozoruhodné události ve vztahu Státní bezpečnosti a evangelických farářů. Na každoročním shromáždění Svazu českobratrského evangelického duchovenstva (SČED) podal farář Jan Šimsa zprávu o svém prvním kontaktu se Státní bezpečností. Došlo k němu již před 14 lety, ale Šimsa se dříve neodvažoval o něm hovořit. Agenti StB ho tenkrát podrobili nátlaku, aby pro ně pracoval jako informátor. Měl sledovat učitele na evangelické fakultě, zvláště děkana Josefa L. Hromádku. Výměnou za to mu slibovali akademickou kariéru i cestování do zahraničí. Šimsa však odmítl.
Svým vystoupením na výročním shromážděním SČEDu roku 1966 prolomil Šimsa tabu. Před ním ještě nikdo neotevřel téma StB ve vztahu k církvím, a v té souvislosti ani otázku spolupráce. Jeho kuráž ovšem působila osvobodivě. Jindy velice opatrný synodní senior Viktor Hájek Šimsu veřejně podpořil: „Takových případů byla spousta. A já těm, co za mnou přišli, jsem řekl, že to (tj. spolupráce) je neslučitelné s vírou a farářským úřadem.“ Výbor SČEDu nato odeslal dopis ministerstvu vnitra, v němž proti chování StB protestoval. V dopise jsou kromě J. Šimsy jmenováni i J. Vetter, J. B. Šourek, C. Novák, J. Veber, A. Kocáb, J. Kabíček a J. Pfann.
Státní bezpečnost se ocitla pod tlakem, a tak začala jednat. S tím ovšem Šimsa i další zúčastnění počítali a na další postup se připravili v souladu s Šimsovým zahájením. Navzájem se totiž informovali o tom, jak je v průběhu následujících tří měsíců StB kontaktovala a vyslýchala. Mezi 8. a 20. prosincem 1966 byli Státní bezpečností vyslýcháni všichni jmenovaní. Všichni dostali více méně totožné otázky, které se týkaly Šimsova vystoupení a s ním souvisejícího protestního dopisu SČEDu.
Zprávy o těchto výsleších, které zúčastnění krátce nato zaslali Šimsovi, vydal nedávno Miroslav Pfann ve spolupráci s Janem a Milenou Šimsovými v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Tak se širšímu publiku dostala do rukou unikátní sbírka dokumentů, které poskytují vzácný pohled na to, jak StB pracovala a jak na to faráři obvykle reagovali. Jednotlivé zprávy se ovšem podstatně rozcházejí v tom, jak o výsleších referují. Některé jsou minuciózně přesné, jiné analytické a obecnější, další se pokoušejí formulovat vlastní závěry. Každá zpráva je tedy současně jedinečným dokumentem o autorovi a jeho zápasu s totalitní mašinérií.
Do dalšího rozboru se Pfann a Šimsovi nepouštějí. Vyvozovat nějaké závěry z dokumentů právě vydaných by bylo předčasné. Mimochodem, tuto událost již písemně zpracoval sám Jan Šimsa, a to bezprostředně poté, co byli jmenovaní faráři Státní bezpečností vyslechnuti. V jeho zhodnocení se nacházejí cenné postřehy o motivech těch, kdo StB podávali informace, a o tom, jakou měly tyto informace cenu; Šimsa sám jejich význam poněkud zpochybňuje.
Obecně řečeno, pro faráře bylo jistě obtížné zvolit před výslechy na StB dobrou strategii. Mnozí z nich se výslechům podrobili z donucení. Byly to osamocené zápasy, při kterých vyslýchaný nakonec vždycky – třeba nedobrovolně – nějakou informaci poskytl. Z tohoto hlediska je zvlášť zajímavá zpráva o výslechu J. B. Šourka. Je zřejmé, že jen málokdo dovedl čelit vyslýchacím praktikám StB. Jako nejlepší obrana se konec konců osvědčila praxe Jana Šimsy a jeho přátel: všechno zveřejňovat, hovořit o tom, vzájemně se informovat a podporovat. Neboli – jak to vyjádřil Šourek – „rozkecat, rozkecat, rozkecat“. Pro zúčastněné kazatele bylo tenkrát jistě nesmírně povzbuzující, když při výslechu věděli, že se o své zkušenosti podělí s ostatními. Sebrali tím StB (na jak dlouho?) jeden důležitý trumf.
Svým publikačním počinem otevírají Pfann a Šimsovi cestu pro výzkum vztahů mezi církví a komunistickým represivním aparátem: výzkum, který je v Česku teprve v počátcích, ale tím víc je ho zapotřebí. Studie o vztazích mezi církvemi a východoněmeckou Stasi, které jsou zpracovávány v poslední době, tu mohou být dobrým vzorem. Nejde jen o odborný historický zájem. Jde také o proces, kdy církev – v tomto případě ČCE – nalézá odvahu k rozboru vlastního chování, v němž se vedle sebe nezřídka v těsné blízkosti ocitají události trapné i inspirující. Přitom si musíme položit základní otázku: jaké mechanismy hrály roli při rozhodování a chování církve a jejích představitelů? Jak se stalo, že církev podléhala nátlaku a dokonce ho sama umožňovala – a co jí dávala sílu stavět se přece jen na odpor? Odpovědi na tyto otázky jsou velmi důležité z hlediska dnešní i budoucí věrohodnosti církve i ekumény v širším smyslu.
Peter C. A. Morée (přeložil Jan A. Dus)
M. Pfann – J. a M. Šimsovi (vyd.): Veřejná diskuse o činnosti Státní bezpečnosti v roce 1966 na půdě Svazu českobratrského evangelického duchovenstva.
In: Soudobé dějiny, VIII/2–3 (2001), str. 521–566 (úvod J. Cuhry na str. 517–520, anglické resumé na str. 575–576).