Ve dnech 30. 5.–24. 6. 2012 hostil Dům umění města Brna výstavu Slet sokolských plakátů (1901–1948). Brněnští evangelíci mohli tuto událost zaznamenat zejména díky skutečnosti, že k její realizaci přispívali členové či stálí hosté husovického sboru. Jmenujme aspoň autora výstavy a jejího kurátora Michala Doležela, kterého kulturní veřejnost zná již díky festivalu proti totalitě Moje 20. století. Příznivec výtvarného umění mohl prostřednictvím výstavy nahlédnout do neprávem pozapomenuté kapitoly českého výtvarnictví – vždyť pro Sokol v minulosti tvořily takové osobnosti jako Mikoláš Aleš, Alfons Mucha či Max Švabinský. Sokolskému návštěvníkovi se nadto snad poprvé naskytla příležitost seznámit se s komplexním souborem starší propagační tvorby jeho organizace. Výtvarné manifestace sokolství pro nás dnes mají nepochybnou historickou hodnotu – zrcadlí se v nich nejen stopadesátileté dějiny Sokola, k jehož výročí celá výstava vznikla, ale i dějiny českého národa a československého státu, s nimiž se Sokol vždy cítil být těsně provázán. Nabízí se však navíc i otázka, zda sokolské ideály, vyjádřené v tomto případě výtvarnými prostředky, mohou mít pro nás i nadále aktuální význam.
Křesťan se vůči takové otázce může negativně vymezit již z důvodu, že Sokol byl od počátku organizací přísně sekulární, ostře vystupující proti katolictví a s husity sympatizující pod vlivem Palackého z ryze nacionálních pohnutek. Při prvním pohledu na vystavené exponáty mohla navíc udivit přemíra siláctví v gestech plakátových sokolů, jejichž vypracovaná těla jsou snad v úniku před duchovní prázdnotou glorifikována až na jakési oltářní obrazy (jak se vyjadřovali kritikové Sokola již ve 30. letech). Při pečlivějším pohledu se nám ale poodhalí něco jiného – postavy z plakátů, výtvarní zástupci sokolské organizace, nikdy nepředvádějí sílu výbojnou, podmaňující a ničící. Vyjadřují spíše neoblomnost, která vysvítá v kontextu sokolského vzdoru vůči rakousko-uherským pokusům o politickou, ale i kulturní asimilaci českého národa, a která přetrvává i v dílech vytvořených již ve svobodném státě. Boj se odehrává – zcela v intencích Tyršova myšlení – především v každém jednotlivém cvičenci, který má nezávisle na vnějších tlacích zůstat neústupným nositelem svébytných národních hodnot. Tedy nenásilný boj proti nivelizaci, kdy každý má začít především u sebe – to zní jistě i pro křesťana přitažlivě.
Pohled na vypracovanou muskulaturu sokolských postav ale nikoho nepřesvědčí, že sokolství by mělo končit jen u toho. Demonstrativně zaťaté pěsti a sveřepé výrazy nenechají na pochybách, že v případě potřeby přejdou sokolové do branného odporu. Vždy obranný, nikdy útočný charakter sokolské branné výchovy vysvítá z těsně předmnichovských plakátů a písemných pramenů, na kterých zaujme rozhodná neochota zobrazit či třeba jen pojmenovat německého nepřítele. Plakátoví sokolové raději ochranitelsky obestupují státní symboly, než aby proti komukoliv horovali – a to i když je nepřítel takto zřejmý. Moje předchozí zmínka o siláctví, které bývá obvykle spojeno s planým vychloubáním, se navíc rozplývá při vzpomínce na sokolské hrdiny, kteří se doslova hrnuli do pohraničních pevností a po odvolání tvořili významný článek II. odboje.
Ačkoliv i pacifista vděčí za naši státnost a svobodu dílem právě sokolům, nejednoho návštěvníka výstavy jistě zarazila nápadná a paradoxní podobnost sokolského výtvarnictví s uměním totalitních režimů. Patos, přímočará demonstrace síly a naprostá absence nadsázky či sebeironie jsou poznávacími znaky nacistické i komunistické propagandy. Zločinnou podstatu komunismu však na rozdíl od řady českých intelektuálů dokázali sokolové rozpoznat již v první polovině 20. let, kdy se proti této ideologii oficiálně vymezili, a ačkoliv sami byli organizací vpravdě ideologickou, ukotvili již ve svých prvních stanovách rozhodný zákaz vměšovat se během svého veřejného působení do soukromých životů svých členů i ostatních – to v kontrastu k jakékoliv totalitě. Z pohledu dnešní doby, které je vážně míněný patos vždy přinejmenším podezřelý, provází setkání s někdejším sokolstvím otázka, zda se vyhrocená ideologie skutečně nakonec musí zvrhnout v extremismus.
Hojně navštívenou vernisáž výstavy korunovala svou návštěvou a projevem dcera Milady Horákové paní Jana Kánská. Ve své řeči vyjádřila naději, že sokolské ideály, které organizaci vtiskli její zakladatelé Tyrš a Fügner a které spočívají ve snaze vychovávat lepší společnost, bude Sokol šířit i nadále. Při rozmluvě se sokolskými veterány, kteří naplnili vestibul Domu umění téměř k prasknutí, jsem si ale znovu potvrdil rozpačité poznání, že oni sami tuto naději nesdílejí. Vystavené výtvarné práce ilustrovaly jejich slova přesvědčivě – nejlepší díla pocházejí z období před oběma světovými válkami, kdy sokolové volali k obětavosti, statečnosti a neústupnosti před vyhlíženým nebezpečím; klidnější meziválečné období naopak provází omílání vyčpělých obrozeneckých námětů jako důsledek bezradnosti, k jakému obrazu své členy pěstovat mimo období národního ohrožení. A stejně i dnes, kdy společenské nešvary jsou plíživé, neuchopitelné a nepřítel nezřetelný – kdo by hledal cestu ke zmíněným hodnotám skrze patos znějící z tělocvičen?
Kdybych tedy měl článek zakončit úvahou nad budoucností Sokola, dostal bych se zřejmě do úzkých – naštěstí jej bude na stránkách Protestanta lepší uzavřít radostným zvoláním, že Michalu Doleželovi se podařilo zmobilizovat husovickou mládež k dobrému počinu, když vyzvedli z archivů hodnotné památky sokolského výtvarnictví.