Smysl českých dějin 6/1991

Číslo

rozhovor s Janem Čapkem, farářem v Liberci

PK: Má smysl uvažovat o smyslu českých dějin?

JČ: Někdy si kladu otázku, zdali se po smyslu svých dějin ptají také třeba Angličani, Francouzi nebo Němci. Asi ano, Angličani by se třeba ptali na poměr mezi královstvím a parlamentní demokracií, Francouzi by se asi ptali, zdali smysl francouzských dějin určují francouzští osvícenci nebo Napoleon, popř. ideál velké Francie, který je živý i ve 20. století. Němci by se možná ptali, zdali pro ně má být určující Goethe, Schiller nebo filosofové jiného zaměření. U nás je však otázka po smyslu dějin vyslovována daleko naléhavěji, možná proto, že jsme malý národ. Vyrůstá to snad z určité nouze, ze sousedství právě s těmi zeměmi, které nás obklopují.

PK: Pekařovsky orientovaná historiografie otázku po smyslu českých dějin zpochybňuje.

JČ: Bylo by zajímavé zjišťovat, zdali se po smyslu českých dějin ptají více evangelíci nebo katolíci. Myslím, že evangelíci. Smyslem dějin se zabývali také myslitelé jako byl Masaryk nebo Patočka. Dílo Jana Patočky jde přes hranice katolictví i evangelictví. Evangelíci ovšem otázku smyslu českých dějin promýšlejí v souvislosti s knihami Masarykovými. Mne velice zaujala jeho česká otázka, Palackého idea národa českého a jiné. Masaryk hledá, v čem spočívá těžisko našich dějin a vlastni zápas, to oč jde. Zabývá se osobnostmi českých dějin. Je zajímavé, že z české reformace u něho v popředí stojí Chelčický. Je přesvědčen, že v Chelčickém povstal jakoby Hus a Žižka v jedné duši, že se v něm spojuje neohroženost a nenásilnost. Zjednodušeně řečeno, u Masaryka vede hlavní linie od Chelčického k Havlíčkovi.

PK: Katoličtí interpreti historie častokrát Masarykovi vyčítali, že zdůrazňováním Chelčického se snaží vnutit českému národu něco, co mu je už cizí.

To je ovšem věc rozeznání a odpovědnosti, pro co a pro koho se rozhodneme. Mně je sympatické, že se Masaryk soustřeďuje právě na Chelčického a Jednotu bratrskou, kterou interpretuje zvláštním způsobem. Je přesvědčen, že Jednota opět ožívá v národním obrození. Námitky proti této interpretaci slyšíme z několik stran, nejen z katolické, ale zásadovost Chelčického a Havlíčkova se promítá právě i do věcí veřejných, politických, do odpovědnosti. česká otázka je vůbec první důkladnější syntetické dílo o národním obrození.

PK: Co k této problematice říká Rádl?

JČ: Rádl vidí český problém víc v mezinárodních souvislostech, zvlášť pokud jde o Němce. Upozorňuji na jeho knihu Válka Čechů s Němci. Tak to bylo i u Palackého. Živel slovanský a germánský v jakési polaritě vedl duchovní zápas. Palacký také zařazuje naše problémy do evropského kontextu. U Masaryka je sympatické, že si vždycky kladl otázku po vztahu ke Slovákům, což je dnes velmi aktuální. Je dobré si uvědomit, jak dalece národní obrození čerpalo ze slovenských zdrojů prostřednictvím Šafaříka a Kollára a jiných. Palacký na Slovensku studoval. Připomínám ještě také Rádlovu knížku O smysl našich dějin.

PK: Shrnuješ zde stanovisko blízké protestantům. Co si o tom myslí katolíci?

JČ: Zdá se, že katolíci by rádi revidovali protestantskou ideu českých dějin a to velkým důrazem na některé své svaté: sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Prokop, sv. Jan Nepomucký, sv. Anežka Přemyslovna, chystá se svatořečení Jana Sarkandera. Výčet ukazuje, že se jedná o velmi různé osobnosti, k nimž evangelíci mají rozmanitý přístup. Mám dojem, že se schyluje k dalšímu duchovnímu zápolení o smysl českých dějin právě v této době, kdy se dá o všem svobodné mluvit a psát. Je otázka, zda jsme na to dostatečně připraveni.

PK: Přinesl katolicismus v tomto ohledu něco pozoruhodného?

JČ: Bylo by potřebné, aby evangeličtí myslitelé byli otevřeni pro takové pozoruhodné myslitele jako byl Bohuslav Balbín a Bernard Bolzano. My jsme je nikdy moc nestudovali a neznáme je, protože jsme se vždy drželi evangelického až církevního pojetí dějin. Také obavy před barokem nám znemožňovaly vidět celou problematiku ve větší šíři. Je zajímavé, jak Jan Patočka srovnává pojetí národa u Bolzana a Jungmanna. Tyto věci bychom měli daleko víc znát, abychom problémy našeho národa, nebo vztahu národa českého a slovenského viděli v širších souvislostech.

PK: Máme tedy určité dluhy?

JČ: Vždycky mne znepokojovalo, že z theologické úzkoprsosti jsme se drželi gruntovních reformačních věroučných námětů nějak uzavřené. Jakmile šlo o otázky humanismu nebo renesance a osvícenství, byli jsme ve střehu a raději se od toho odvraceli, a přitom v Jednotě bratrské, např. u Jana Blahoslava, je problematika humanismu velmi závažná. Blahoslav se nestáhl dovnitř, ale otevřel se pro vzdělání. U Komenského je to vidět ještě víc. Problém přírody a přirozeného světa viděl daleko přesněji než někteří dnešní bohoslovci, kteří v tom spatřují hned nebezpečí nějakého ušinutí do naturální theologie. To je samozřejmé věc nebezpečná, v tom měl Barth určité pravdu. Ale myslím si, že může existovat nějaký přístup z theologického jádra k věcem přirozeného světa, přirozeného myšlení v kultuře a veřejnosti. Je potřebí to theologicky uchopit a Komenský na problém ukazuje.

PK: Neschází katolíkům rozpoznání, že protestantismus má v celoevropském měřítku svá specifika, bez nichž by Evropa vypadala jinak? Nevznikla by základní lidská práva, tržní hospodářství atd...

JČ: Pokud jde o lidská práva, ta mají u nás své počátky už v prvém pražském artikulu — svoboda kázání, česky, srozumitelně. S tím souvisí otázka svobody svědomí a odpovědnosti. Širší odpovědnost za národ rozpoznal zřejmé Jan Žižka. Profesor F. M. Bartoš ukazuje, že to byly obranné války proti vyhlazovacím válkám křižáckým. Při křížových výpravách do Čech šlo o vyhlazení stoupenců husitství. Žižka se tomu postavil se zbraní v ruce. Profesor Kalivoda v souvislosti s touto odpovědností upozorňuje na stavovské povstání roku 1618, i když se nezdařilo. Chápe je jako obnovení této tradice. Stavové jsou odpovědni za svobody, za obhajobu Rudolfova majestátu. Povstání sice potom ztroskotalo na Bílé hoře, ale je fascinující, jak dalece členové Jednoty bratrské byli do odboje zapojeni. Na tajné schůzce u Smiřických roku 1618 bylo sedm spiklenců a čtyři z nich byli příslušníky Jednoty bratrské, tehdy již kalvinismem velmi ovlivněné. Že se to potom nezdařilo a že někteří skončili na popravišti — to je jiná věc, ale je to určité memento obhajoby svobody, lidských práv, svobody slova, svobody národa vůči cizímu náporu. To se znovu opakovalo v našich dějinách až ve 20. století. Proto si cením toho, když pan prezident Havel mluvil v tom smyslu, že kdyby nás někdo napadl, budeme se bránit. Úsilí o svrchovanost státu považuji za věc velmi podstatnou. A dovede-li k tomu dnes evangelická theologie něco říct, to je otázka.

PK: Podněty k této odpovědnosti kalvinismus čerpal ze Starého zákona, zřejmé také z prorockých akcentů, ke kterým měli protestanté vždy blíže než katolíci.

JČ: Je otázka, zda katolická církev — pokud jde o Starý zákon, nenavazuje víc na kněžskou tradici a protestantská na prorockou. Hus a jeho stoupenci svým důrazem na slovo jsou na prorocké linii. Pavel Spunar v knize Kultura českého středověku rozlišuje jednak kulturu výtvarnou, obrazovou, sochařskou a jednak kulturu písemnictví, písní a textů. česká reformace je velmi soustředěna na texty, písně, traktáty. Obrazy ji tolik nezajímají. Kultura má mnoho rozmanitých podob. Rozvoj barokní výtvarné kultury ohromně převážil nad slovem, i když i tam najdeme barokní básnictví, ale po Bílé hoře prorocké slovo nesli skutečné jen ti tiší v zemi, kteří se scházeli potají, četli si bibli a čekali na kazatele z Žitavy, kteří jim kázali. Ti lidé pronesli toto dědictví do doby toleranční, v niž byli ovšem evangelíci odstrkováni. Když jsem byl v tolerančním sboru v Sázavě, s láskou a úctou jsem si uvědomoval, že ti lidé kvůli svobodě slova, které chtěli slyšet z kazatelny, během tři měsíců postavili kostel (bez věže) a hned chtěli mít kazatele. Byl to Maďar a teprve se učil česky.

PK: Na Jednotu bratrskou navazoval ovšem Masaryk asi jiným způsobem než toleranční otcové.

JČ: U Masaryka je přitažlivé jeho přesvědčeni, že odkaz Jednoty nakonec vyústil skrze obrození do humanity. Bohoslovec ovšem se přece jen musí ptát, zdali bohoslovecký odkaz Jednoty bratrské, tzn. Lukáše, Červenky, Blahoslava, Komenského nemá pro 19. a 20. století význam širší. Vyústění do humanity je vysoce tvůrčí, ale theologie musí zřejmé postoupit ještě dál. Ono přesahování do humanity nám imponuje, ale nemůžeme ztratit ze zřetele její theologickou základnu. Někdy se mi zdá, že jsme se s Masarykovým pojetím spokojili, ale zůstali Masarykovi dlužni další rozvinuti reformačních bohosloveckých poznatků Jak to interpretovat v dnešní době, která na Masaryka navazuje ale v níž jsme národu dlužni tlumočit evangelium, které v sobě zahrnuje i mohutný humanitní náboj? I když samozřejmě rozměr Kristova ukřižování a vzkříšení je ještě širší a musí humanitu přesahovat, ztvárňovat a obohacovat.

pokračováni příště