Bible asi není typické „čtení na léto“. Když chci nyní dokazovat, že se přece dá vzít i na zarostlou mez pod staré jihočeské třešně, myslím přitom na jednu novinovou zprávičku (s podobnými se ostatně v poslední době roztrhl pytel): nějaký vědec prý dokázal, že biblický Samson trpěl psychopatickou poruchou osobnosti, a rázem tím vysvětlil celý jeho příběh. Diagnóza je možná správná, přesto mi ale přišlo siláka líto. Rád bych mu ponechal svobodu a volbu v tom, co dělá. Tuším totiž, že se u Samsona bojuje i za mě, za moje právo žít opravdový příběh, a ne jen manifestovat koncentrace chemikálií v mozku.
Možná jsem z Bible znal o trochu víc, než bylo ve zdejších krajích za časů církevních tajemníků a tajných kněží zvykem, stejně se mi však nestala zvlášť blízkou. Četl jsem kdysi v našem kostele předepsané úryvky z Písma, všichni jsme při této příležitosti nasazovali takový přiškrcený, „sakrální“ hlas, který jako by chtěl retušovat všechny detaily, vymazat tělesnost příběhů a přejít rovnou k významu, k morálnímu komentáři. Postavy byly tak trochu přívažky pozdějších výkladů, sloužily jen jako příklady. Zkrátka a dobře, Bible zůstávala tou černou, skoro výhrůžnou knihou na fotografii jedné mé přísné prababičky: ctěná, ale nemilovaná.
Letos jsem Bibli vzal do ruky úplně jinak: inspirován „nevážným“ přístupem amerického židovského spisovatele Josepha Hellera (autora románu Bůh ví o biblickém králi Davidovi) jsem se na Starý zákon podíval jako na soubor příběhů, skoro jako na autorský výtisk knihy, kterou mi věnoval přítel. Myslím, že právě tak může Samson nejlépe ožít jako bohatýr, a ne jen jako příklad či diagnóza.
Pocítil jsem uvolnění. Najednou jsem byl svobodný čtenář, nikoliv neurotický vykladač. Mohl jsem si vychutnat nejen Samsona a Delílu, ale třeba také drsný humor knihy Jozue, kde se vede jakési účetnictví pobitých panovníků při dobývání Zaslíbené země: „Král jerišský jeden, král jeruzalémský jeden, král jarmútský jeden (…), král pronárodů z Gilgálu jeden, všech králů jedenatřicet.“
Nikdy jsem si také dosud nevšiml půvabného rozhovoru člověka s Hospodinem, který vystupuje skoro jako starší spolužák, dotčený neúctou mladšího. Dialog přichází poté, co se letitá Abrahámova žena Sára v duchu směje slibu, že bude mít dítě. (Bůh se ptá:) „Pročpak se Sára směje a říká – což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará? Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ Sára však zapírala: „Nesmála jsem se“, protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“ Tečka. Tohle jsme v kostele nikdy nečetli.
Nakonec i ty třešně v aleji od Dobronic k Ratibořským horám se mi trhaly nějak veseleji, když jsem si přečetl v Páté knize Mojžíšově: „Když vejdeš do vinice svého bližního, smíš se najíst hroznů dosyta dle libosti, ale nebudeš nic dávat do nádoby. Když vejdeš do obilí svého bližního, smíš si rukou natrhat klasů, ale nebudeš obilí svého bližního žnout srpem.“
Desatero přikázání kdekdo připomíná, na tahle prastará Boží svolení se nějak zapomíná. Možná právě proto působí dneska Samson tak cize – svět složený jenom z přikázání není svět bohatýrů.
(Otištěno s laskavým svolením autora a Literárních novin)