„Na počátku bylo slovo… To bylo na počátku u Boha.“ Toto je v evangeliu podle Jana na počátku. Jako záhlaví, jako první kapitola. Odtud se rozvíjí Boží příběh se světem. Je v rámci Ježíšova života, smrti a vzkříšení. Je to jeho pravá dějinnost. Od počátku stále více kupředu, směrem k budoucnosti. On je pravý Bůh a skutečný člověk.
Právě budoucnost Božího slova určuje jeho počátek. Slovo se děje. Probíhá. V událostech, které vymezují jeho platnost. Tím, že se stává, děje, tím získává svou závaznost. Omotává nás jak pavouk pavučinou odpovědnosti vůči němu. A to není možné bez skutečné situace, do které jsme vždy znovu postaveni. Bez dobového povědomí ani slovo už není slovem.
Stvořený svět má svůj počátek, příběh a konec. Počátek i konec je u Boha, my lidé jsme uprostřed se svou možností hrát svou roli uprostřed tohoto příběhu. Lidský život se hraje v čase a prostoru. Tím je lidský, omezený a ohraničený, vždy však před Boží tváří, v jeho dlani, v naději, která z něho vyplývá. Uprostřed něho se děje i Ježíš Kristus včera i dnes, tentýž na věky. V jeho příběhu sestavujeme své životy, děje a události. V rámci radostného slova o příběhu našeho Spasitele se odehrává příběh Božího království. K němu patří, nebo spíše je vytváří Boží slovo. To bylo na počátku, stalo se tělem, zasazeným do lidských dějin, bude i na konci, na Božím soudu, v ten den. Přes toto slovo směřujeme jako lidstvo k budoucnosti, před Boží tvář. Bůh mluví. My nasloucháme a odpovídáme na Boží výzvy, které stále znovu, ke každé další generaci, promlouvají do jejich situace, na místo, na kterém stojí. Jsou jím zmocněni. Posíleni k odvaze hledat toto Boží království. Boží království stále znovu vytváří situace, do kterých Bůh vstupuje, aby mohl vládnout jako Pravda, a ta aby platila a vedla nás tam, kde Bůh oslovuje.
Může slovo promluvit bez dějinnosti, bez situace, bez času a prostoru? Najde své posluchače? Vždyť ti jsou nemyslitelní bez skutečnosti, ve které se odehrává jejich život! Tedy nečasové slovo i podle biblického pojetí, jak mu rozumím, je nemožné! Je časové, vždyť se stalo tělem.
Ježíš žil ve své době. A byl si toho vědom, když tak často používal dobové reálie, které měly znázornit víru, která je člověku vlastní a třeba jen ji najít a uvědomit si ji.
Tedy slovo bez situace, do které má být v pravý čas řečeno, není pravým slovem.
A tak ani nečasové nebo nadčasové. Ale slovo vzhledem k tělu, ke skutečnosti světa, ve kterém žijeme, je a stává se Božím slovem.
Toto mě napadlo nad otázkou, jestli můžeme věřit novinám a novinářům jen proto, že jejich slovo je tištěné, prodávané a sledované. A co když ztratili svůj vztah ke skutečnosti, a jen dobře popisují i to, co se nestalo, a přitom tím nemíří proti vlastníkům jejich novin? Je slovo pravdou jen proto, že je dobře řečeno, zaplaceno, prodáno? Bez ohledu na to, zda je pravdivé, zda odpovídá na ustavičné výzvy Pravdy, jen díky níž se můžeme stát poctivými postavami našich příběhů?