Slovenští evangelíci a my

Číslo

Jako zástupci Spolku evangelických kazatelů jsme se s Petrem Hudcem zúčastnili shromáždění evangelických duchovních slovenské luterské církve v Martině. Byli jsme přátelsky přijati, účastnili jsme se všech jednání a měli jsme příležitost k řadě rozhovorů, při nichž jsme se dozvěděli leccos pro nás nového. Mimo jiné jsme se přesvědčili, že většina slovenských evangelických kazatelů stojí o přátelské kontakty s naší církví.

V padesátých letech slovenská luterská církev prodělala pronásledování těžší než církev u nás. Ze čtyř set farářů byla celá čtvrtina zbavena možnosti působit: více než třicet jich bylo uvězněno a další byli zbaveni státního souhlasu. Tlak státní správy, směřující k omezení činnosti církve, byl tvrdší a nestydatější než v Čechách a neminul se účinkem. Vedení církve bylo velmi konformní, bez rozpaků podporovalo komunistickou politiku, jejímž cílem bylo zatlačit církev do kostelů a nechat vymřít. Práce s dětmi a mládeží. sociální činnost, svobodné studium a diskuse mezi teology-to vše prakticky neexistovalo, s výjimkou případů, kdy se takové věci podnikaly riskantně na vlastní pěst.

Dle svědectví více účastníků shromáždění v Martině zastihla změněná politická situace mnohé luterské faráře zpohodlněné, nepřipravené na nové možnosti práce. Sdružení evangelických duchovních se podstatnou měrou podílí na zápase o obnovu církve. Organizuje například pastorální konference, které se za minulého režimu jako takové nekonaly – tehdy se oficiálně mohli luterští faráři scházet jen k jakýmsi mírovým schůzím. V komisích, zaměřených k jednotlivým oblastem církevního života, se Sdružení duchovních stává iniciátorem nových forem teologické práce i církevní činnosti. Slovenští evangeličtí kazatelé se přitom musí ve větší míře než my vyrovnávat s rozpadem vzájemných vztahů, způsobeným útlakem v minulosti a selháním mnoha dřívějších církevních funkcionářů. Otázka pokání jako podmínky nového začátku je tam dodnes velmi živá a jen těžko se obnovuje porozumění a spolupráce.

V obtížné situaci jsou slovenští evangelíci i tváří v tvář většinovému slovenskému katolictví, netolerantnímu, mnohdy politicky militantnímu, s totalitními, nacionalisticky laděnými tendencemi. Evangelíci nikoliv lhostejní vůči vlastnímu národu, nýbrž dobří vlastenci – jsou si vědomi své církevní i kulturní sounáležitosti s českými evangelíky a českým národem. Našinec si tuto sounáležitost může uvědomit i při luterských bohoslužbách, kde se mnohé písně zpívají v češtině. Nejen v obavách z katolicko nacionalistické totality, ale i na základě vědomí společných reformačních a kulturních kořenů i společných dějin jsou slovenští evangelíci většinou příznivci společného státu Čechů a Slováků. Při rozhovoru s jedním mladým kazatelem mi uvízla v paměti jeho slova, že kdyby vznikl samostatný slovenský stát, dále by tam žil, kde jinde také, ale bál by se, že by to pro Slovensko znamenalo skok o padesát let zpět a ještě k tomu do Asie.

Při návštěvě Slovenska jsem si uvědomil naši odpovědnost za Slováky, kteří s námi chtějí žít ve společném státě. Podpořit pod vlivem vzmáhající se české netrpělivosti rozpad republiky by znamenalo nechat ve štychu mnoho lidí na Slovensku, mezi nimi i evangelíky. Proto v případném referendu budu hlasovat pro federaci.